Z Jáchyma Topola je klasik, získal Státní cenu za literaturu. Je za ním silné dílo a pevné postoje

Má ten Jáchym Topol na politiku pech. Na jaře vydal román zrovna v době, kdy vrcholila vládní krize. Vzápětí jej slovně napadl bývalý prezident Václav Klaus. A teď se dočkal nejvyššího literárního uznání v hodinách, kdy Česko žije výsledky parlamentních voleb.

V neděli večer Topol na Nové scéně Národního divadla převzal Státní cenu za literaturu, již obdržel za letošní román Citlivý člověk s přihlédnutím k dosavadnímu dílu. Pětapadesátiletý autor se zařadil po bok žijících klasiků Milana Kundery či Karla Šiktance a nyní může začít obrůstat mechem.

Topol je už dávno svého druhu literární instituce. Knižně s ním vyšel rozhovor, byly publikovány studie o jeho dílech, diplomové práce, rozbory v cizích jazycích. Většina se koří jeho jedinečnému jazyku, tomu po pár větách rozpoznatelnému proudu bájení, jež vyzařuje jakousi neotesanost života. Nevyzpytatelné věty Topolovy oslavují svobodu autorskou a nejspíš i lidskou. Tak až básnicky se vinou.

Píše zdánlivě hlava nehlava, pudově. Svou první prózu Sestra v 90. letech dle legendy tvořil v mániích deset dvanáct hodin denně, se závratěmi a poruchami vidění.

Dodnes občas háže za hlavu interpunkci, uvozovky, pořádek v ději či postavách. Už je ale disciplinovanější. Přepisuje, čistí, po konzultacích škrtá, jen literární drajv neobětuje. Má dar psát, tak prostě píše. Když má co, bývá z toho epopej.

Topolovo dílo je pevně spjato s osobou autora. Bylo mu sedmadvacet, když padl komunismus. Větší část života tedy prožil na svobodě, ovšem silně poznamenán předešlými pořádky a perzekucí rodiny včetně otce, dramatika Josefa, a mladšího bratra Filipa, klavíristy bigbítové kapely Psí vojáci.

Morálně ho ukotvily četba foglarovek, mayovek, mýty o indiánech a zejména tvrdý underground. V base byl prvně už v sedmnácti letech, hrdý, že estébákům odmítl vypovídat.

Podepsal Chartu 77, pracoval jako skladník či topič. Rok před sametovou revolucí byl zatčen za to, že po pašerácké stezce z Polska nosil letáky, ilegální noviny, knihy Václava Havla a další materiály, jak známo, nepřátelské k socialistickému zřízení.

Topolův talent musel být zjevný od začátku, ostatně jej už v Dopisech Olze koncem 70. let zmiňoval Václav Havel: "Bylo by velmi dobré, kdybys dala příležitostně dohromady Magora s Jáchymem. Začal jsem to organizovat, ale nedoorganizoval," psal Havel a sedm let nato Ivan Magor Jirous skutečně seznal, že s Topolem "vstoupil na českou podzemní scénu zralý básník".

První sbírky šířil ještě v samizdatu, výbor Miluju tě k zbláznění vyšel až po revoluci. "Měl jsem pocit, že dýmám s kosmem a jsem strašně romantickej a divokej," vzpomíná dnes a většinou udělá vše pro to, aby z nich nemusel recitovat. "Já psal takovou démonickou poezii, zasněnej se potloukal po Praze s dlouhejma vlasama. Dnes mi je to cizí."

Užíval pseudonymy − jako Jindra Tma psal básně, jako Derek Windbreaker či Dagmar Horská texty pro kapelu Národní třída, později pro zpěvačku Moniku Načevu.

Jenže roku 1989 přišel "výbuch času", jak to později prozaicky nazval, a Topol přešel k próze. Jeho Sestra z roku 1994 bývá označována za nejvýznamnější český porevoluční román, rozhodně knihu generační. Je také neskutečně obsáhlá, leckdo ji nedočetl a mnohé to zase tolik netrápí, neboť si třeba některé její kapitoly čtou víckrát a je jim u toho dobře.

Však důležitější než osudy vypravěče Potoka či jeho přítelkyně Malé Bílé Psice je podoba Sestry: ta literární hra, jazykové hříčky, záchvěvy okamžiků, míst, podsvětí, vůbec celý prožitek doby, jejž Topol scelil do jednoho proudu s love story, reportážními postřehy, aluzemi, celými žánry.

Sestra je strhující umělecký text, pro bohemisty hodnotná postmoderní provokace vůči klasické literatuře, pro jiné záznam ještě neuspořádaného porevolučního světa.

Následujícím románem Anděl začal Topol řadu knih snad sevřenějších, v nichž pokračuje až k letošnímu Citlivému člověku. Ovšem mezitím třeba na přelomu tisíciletí v románu Noční práce poprvé vytáhl celý děj na venkov.

Opakovaně píše o různých kmenech, tlupách lidí na periferii, kteří ctí vlastní pravidla, rituály a všelijak se vzpírají řádu. Někteří jsou opravdovější, jiní mají blíž k duchovním, až šamanským bytostem, další se vyskytují v alternativních historiích.

Několikrát, poprvé už v Sestře, Topol prozaicky otevíral masové hroby genocid a gulagů 20. století. Vyprávěl o terezínských dětech, Bělorusku, divoce fabuloval o roce 1968. Popisoval apokalypsy.

Prozatímním vrcholem jeho díla je letošní Citlivý člověk, patrně tak nazvaný v narážce na člověka zbytečného. Putování divadelníka jménem Táta a jeho dětí celým starým kontinentem přes anektovanou část Ukrajiny až do českého Posázaví má humoristický ráz. Vystihuje poměrně dost ze současných společenských nálad v Česku, včetně třeba proměny ve vnímání disentu či památné scény, v níž venkovské ženy vzývají Miloše Zemana.

Při psaní se Topol musel nezřízeně bavit. Zároveň ovšem během těch let pohřbil bratra, otce i matku. Asi se to otisklo do míst, kde si postavy stěžují na uměle prodlužovaný život, vyhlašují válku pudu sebezáchovy.

Tíživě silný je v knize obraz ruského tanku vyzvednutého ze dna řeky, opraveného a připraveného k nové jízdě, metafora opět se vzpínající ruské říše.

V žádném případě ta kniha ovšem nevyjadřuje "odpor k druhým", jak si po vydání postěžoval Václav Klaus se spolupracovníky a Topola v novinovém článku označil za "elitářskou smetánku", která se "štítí normálních lidí".

Bývalý prezident, jenž už dříve tepal jiného "falešného a prázdného Topola", tedy svého spolustraníka Mirka Topolánka, reagoval na výroky Jáchyma Topola v interview. Učinil tak ale způsobem, který mnohým připomínal kádrování bývalého režimu. Člověku z toho bylo stydno.

Možná ale nešlo ani tak o Topolův román, jako spíš o hodnoty, které jeho autor ztělesňuje. Coby novinář působil v Revolver Revue, časopisu Respekt a Lidových novinách, kam se vždy na pár let vracel, po čase se unavil a zase odcházel. Zůstalo po něm mnoho originálních textů, zejména reportáží věnujících se menšinám − Romům či vietnamským přistěhovalcům. Psal o migraci, vraždách, bunkrech i eurokomisařích, z některých čerpá ještě v letošní próze.

Společenské angažmá ovšem Topol dovršil až v posledním desetiletí, kdy se stal programovým ředitelem Knihovny Václava Havla. Překopala mu rytmus a možná oddálila vydání Citlivého člověka.

Dokud knihovna sídlila nad pražskou kavárnou Montmartre, byl tam dennodenně, uváděl literární pořady i politické besedy. Po schodišti dupal zadním vchodem na bar, na konci každého čtení hlučel "Máme tu víno, dejte si víno!" a po nocích sestavoval program s asistentkami, jimž po indiánsku přezdíval Cunami a Miranda.

Občas si stěžoval, že jede psát do divočiny, a místo toho akorát "sedím na pařezu a telefonuju". Ale nakonec uvykl a teď několikátým rokem dochází do nového sídla instituce v pražské Ostrovní ulici.

Přes dvůr vidí do oken někdejší kanceláře Václava Havla, kterého ze srdce miluje, a nadále vykonává instrukce, jež mu bývalý prezident myticky udělil na své chalupě Hrádečku.

V knihovně tak Topol pečuje o bývalé spolubojovníky z českého disentu, iniciuje pořady zabývající se děním v Tibetu, na Kubě či Ukrajině, jež je mu trvalým životním zájmem. Sdružuje pražské Armény, Bělorusy i různé literární kruhy. Uvádí aktivisty, disidenty a vůbec různě mučené a pronásledované typy, s nimiž hlasitě souzní.

Jistě, pro určitou část společnosti tak Topol ztělesňuje onu proklínanou "havlovskou partu". Ale pro nás ostatní už je autoritou, v pětapadesáti letech jistě ne kmet, ale přece jenom silná figura s pevnými postoji, na nichž záleží.

Teď, když dostal Státní cenu za literaturu, by mu slušelo, aby nezmramorovatěl. Naštěstí není typ, jenž by leštil metály. Občas vyhrožuje, že se jednou sebere, uteče do lesa a na samotě zaroste. Budiž. Ale dosud se vždy vracel s napsanými romány.