Vítězný film z Jihlavy: Když jsou místo tabulek vidět lidé, nelichotivá fakta se vytěsňují hůř

Letošní vítězka Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě si cenu musela odpracovat. A navíc v utajení. Platí to tedy především pro protagonistku snímku Hranice práce, který předevčírem získal hlavní cenu v soutěžní sekci Česká radost, věnované tuzemským snímkům. Zároveň obdržel ocenění diváků.

Kvůli filmu, jenž je součástí rozsáhlejšího projektu, novinářka Saša Uhlová opustila "bezpečí" klávesnice a zakusila, jak se na různých místech Česka pracuje v těch nejhorších podmínkách.

Její několikaměsíční pouť šesti různými zaměstnáními zaznamenala dokumentaristka Apolena Rychlíková − a to od samého počátku, kdy si Uhlová před kamerou barví vlasy i obočí, aby ji nikdo nepoznal, a odpovídá na první pracovní inzeráty s "lákavými" nabídkami.

Reportážní výstupy jejích zkušeností už od září vydává internetový deník A2larm. A stihly rozpoutat společenskou diskusi na téma levné práce. V debatě někteří Uhlové předhazovali, že na každé pozici pracovala jen pár týdnů a ještě vedle výplaty pobírala peníze od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který projekt podpořil.

"Je absurdní vinit ji z nějakého paničkovství. To, co předvedla, je prostě a jenom kvalitní novinářská práce, která se u nás dlouhodobě nedělá," oponuje podobným názorům režisérka Rychlíková.

Dostatečně pádnou odpovědí kritikům je právě její film. Snímek Hranice práce obohacuje deníkové záznamy, z nichž Uhlová vycházela v reportážích a které ve filmu předčítá, o záběry přímo z konkrétních pracovišť − nekvalitní, pořízené skrytou kamerou, avšak autentické.

Režisérka novinářku zachycuje též v soukromí, když s partnerem diskutuje o tom, na jaké pozice se hlásí a jak tu práci snáší. Dojde i na emotivní okamžiky s dětmi, které trápí nepřítomnost matky. "Neviděla jsem vyrůstat své dvě děti," říká ve filmu také jedna z pokladních v řetězci Albert, kde se Uhlová nechala zaměstnat.

Díky snímku Hranice práce může divák skrze novinářčiny prožitky pocítit jen zlomek toho, co ona věta znamená pro matku, která kvůli směnnému provozu nemohla trávit volný čas s potomky. I tak tu zkušenost oko kamery předává bezprostředněji než novinové články Uhlové.

Když včera vichřice na jihlavském náměstí ničila dekorace, které zde pro festival každoročně chystají architekti Josef Čančík a Vít Šimek, bylo to až symbolické. Jako by spolu s 21. ročníkem jihlavské přehlídky a vstupem do její další dekády bylo nutné zbořit některé mýty, které se s moderní českou dokumentaristikou pojí. Třeba že jde o nesrozumitelná a neobjektivní díla, jejichž tvůrci si kolikrát pohrávají se svými protagonisty.

Dokument Hranice práce vznikl v rámci televizního cyklu Český žurnál, který pro Českou televizi produkuje společnost Hypermarket Film Víta Klusáka a Filipa Remundy. Právě jejich autorské dokumentární filmy − jakkoli často nespravedlivě − podobnou kritiku schytávají.

Ale Hranice práce jsou výbornou ukázkou dokumentaristiky, kterou si novinářka Uhlová i režisérka Rychlíková poctivě odpracovaly, do níž vložily mnoho času i energie. Výsledkem je sdělný, mezinárodně srozumitelný snímek. Však o něj na festivalu v Jihlavě projevili zájem i ze zahraničí.

Z filmu je vidět, že Uhlová na předmět svého zájmu nenahlíží s odstupem, ale že s lidmi, které během svých relativně krátkých pracovních angažmá potká, navazuje poměrně důvěrné vztahy. A filmu stačí pár bezprostředních, místy až intimních scén, aby si diváky získal a přiměl je uvažovat o problému, který se ve statistikách o ekonomickém růstu snadno ztrácí.

Když jsou místo tabulek vidět konkrétní lidé, nelichotivá fakta se vytěsňují o něco hůř.

Festival v Jihlavě poslední dobou často vyhrávaly tuzemské dokumenty, které se filmařsky inspirovaly v zahraničí, pracovaly s výraznou stylizací a mnohdy se podobaly hrané tvorbě. Je dobře, že podobné sebevědomé, umělecky vyhraněné filmy − jako Pevnost Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské či K oblakům vzhlížíme režiséra Martina Duška − vznikají.

Letošní ročník podobné tendence reflektoval nadále. Už v prohlášení dramaturgů, že v Jihlavě mohou nově soutěžit i hrané snímky. Konkrétně zaujal vynikající středometrážní film Bo Hai. Jeho režisér Dužan Duong na pozadí vztahu tradičně smýšlejícího vietnamského otce a syna vyrůstajícího mezi viet­namskými i českými tradicemi přirozeně vykreslil střet kultur i generací. S vypravěčskou lehkostí i optimistickým vyzněním, že porozumění je možné.

Je důležité, že letos v Jihlavě zvítězil trochu jiný český film. Takový, který by nemusel dělit společnost na elitářské intelektuály a na nespokojenou většinu, jež nad vítězným dílem později u televizních obrazovek kroutí hlavou. Titul Hranice práce nebourá bariéry mezi dokumentární a hranou tvorbou. Spíš mezi lidmi.