Milada Horáková jako encyklopedické heslo. Hraný film popravené doktorce staví jen konvenční pomník

Po deseti letech příprav dnes vstupuje do kin drama Milada, první hraný celovečerní film, který přibližuje osudy jediné ženy popravené v Československu během komunistických politických procesů v padesátých letech.

Životopisným snímkem o političce a právničce Miladě Horákové coby režisér a scenárista debutuje devětatřicetiletý David Mrnka, jenž v minulosti pracoval jako producent v australské či americké televizi.

V poslední době v tuzemsku vzniklo několik projektů, které oživují ikonické osobnosti soudobých dějin a s různou dávkou umělecké licence i s různými výsledky místy takřka vytvářejí alternativní historii českého národa. Patří mezi ně filmy Lída Baarová a Masaryk, ale také televizní série České století či Bohéma.

Pro všechny je příznačné, že na autentické postavy nahlížejí v rozporuplnějším světle, než jak se o nich píše v učebnicích. A že historicky podložené reálie mísí s fiktivními událostmi, které ve skutečnosti proběhly jinak anebo se vůbec nestaly.

Snímek Milada se vydává opačným směrem. Dramatické osudy Milady Horákové se nepokouší činit efektnějšími a k její osobě přistupuje s pietou. V rychlém chronologickém sledu, ale beze smyslu pro dramatický oblouk nesouvisle sumarizuje klíčové události z jejího politického i soukromého života od roku 1933 až do roku 1950, kdy se stala obětí justiční vraždy.

Podklady ke scénáři, včetně osobních dopisů a pamětí svého otce, režisérovi poskytla právniččina dcera Jana Kánská. Scénář ale působí tak didakticky, tezovitě a doslovně, jako by se na plátně odvíjelo spíše zfilmované encyklopedické heslo či televizně matné dokudrama, nikoliv plnokrevný hraný biografický snímek.

O vnitřních bojích či pochybách popravené političky, za jejíž obdivuhodnou zásadovost a statečnost zaplatila ona i její rodina krutou daň, film mnoho neprozradí. Probleskuje jím neujasněnost, jak toto složité téma uchopit. Snad každá třetí scéna končí zatmívačkou, která umocňuje přetrvávající pocit nedořečenosti.

Do ztracena vyznívají i potenciálně dramatické momenty, jako je sekvence, ve které Horáková předává své dcerce důkaz o vlastní odbojové činnosti přímo před zraky gestapáků.

Bez alespoň elementárních znalostí o životě Horákové navíc nemusí být Mrnkova prvotina vždy srozumitelná. A to je značný problém rovněž s ohledem na to, že drama neskrývá zahraniční ambice. Proto má mezinárodní obsazení, bylo natáčeno v angličtině s "českým akcentem" a až dodatečně − sterilně − předabováno do češtiny.

Film se soustřeďuje na osobní příběh titulní postavy, avšak bez potřebných kontextů dějinných událostí. V tomto ohledu příliš nepomáhá využívání "vysvětlujících" novinových titulků, archivních záběrů ani kvazidokumentárních dotáček.

Drama například téměř nereflektuje hystericky vypjatou společenskou atmosféru, kterou během procesu s Horákovou rozdmýchávala obludná komunistická propagandistická kampaň.

Nepříliš šťastným se ukázalo být obsazení titulní role izraelskou herečkou Ayelet Zurerovou, která na sebe upozornila v dramatu Mnichov a v thrilleru Andělé a démoni. Miladě Horákové typově neodpovídá a ztvárňuje ji spíš zdrženlivě, až odměřeně sošně.

Výjimečné nejsou ani výkony českých a slovenských herců v menších rolích. Pozornost byla předem upřena zejména na Aňu Geislerovou, která ztělesňuje dělnickou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. I tentokrát platí, že herečka je přesvědčivější v rolích současných žen než dobových postav. Ve filmu navíc řekne pouze pár vět, a tak nemá příliš prostoru postavu fanatické žalobkyně s typickou teatrální dikcí rozvinout.

Zrůdnost procesu s Horákovou se sugestivněji podařilo vystihnout autorům opery Zítra se bude…, která byla v roce 2008 uvedena v pražském Divadle Kolowrat a jejíž libreto bylo sestaveno z citací z autentických dokumentů a soudních spisů.

Je nepochybné, že David Mrnka natáčel drama Milada s úctou a obdivem, s upřímnou snahou poukázat na dávnou křivdu. Doktorce Horákové však postavil jen konvenční pomník, který je až příliš chladný a odtažitý na to, aby její památku adekvátně připomínal.