Skladatel Slavík zahraje svou kosmopolitní Mateřštinu na Strunách podzimu

Hudba projektu Mateřština skladatele Jiřího Slavíka je natolik emocionálně bohatá, že by mohla stát v čele žebříčku Forbesu. U Slavíka se ale nesčítají hmotné statky. Započítávají se ty duchovní.

Jedenatřicetiletý havířovský rodák do tradicionalistické Mateřštiny vložil hluboce existenciální pocit z moravského folkloru, který ho formoval. Až k podlaze sešlápl plyn prozřetelnosti, která rychle předjela běžné způsoby nakládání s tuzemskou lidovou hudbou. Bezmála symfonické myšlení promísil s praxí jazzového improvizátora.

Mateřština, kterou Slavík zítra zahraje s početným souborem v pražské La Fabrice na festivalu Struny podzimu, je kosmopolitním pohledem na regionální tradice. Dráždivou intervencí, která místy zkouší, co posluchač vydrží, stejně jako čirou radostí. Temným tunelem i světlem na jeho konci.

Nejpříznačněji to mezi třinácti skladbami − které nejprve vyšly loni na albu oceněném hudebním Andělem v kategorii world music − ukazuje táhlá melodie V širém poli studánečka. Tento proslulý dojemný "šlágr" s anticky dokonalými tvary jihomoravské lidové písně před desítkami let napsal venkovský muzikant Fanoš Mikulecký.

Téměř každý zná "Studánečku" hranou coby sladkost pro lepší náladu. Slavík tu "srdcervoucí, rozvibrovanou, kulatě znějící" píseň, jak říká, přirovnává k létu, rozkvetlé louce a hřejivému slunci. Sám ale při jejím přetváření vyžaduje něco jiného. "Potřebuji, aby zněla mnohem víc podzimně až zimně. Aby byla introvertnější, opuštěná," vysvětluje své pojetí.

Takovou ji i díky Slavíkově improvizaci na kontrabas slyšelo publikum v srpnu v Náměšti nad Oslavou, kde se uskutečnila koncertní premiéra Mateřštiny. Její uvedení, náročné na personální obsazení, inicioval dramaturg náměšťského festivalu Folkové prázdniny Michal Schmidt. Ten považuje Slavíka za nejnadanějšího současného českého skladatele bez ohledu na žánry.

Jiří Slavík je také všestranný instrumentalista: desku nahrál převážně sám na řadu nástrojů za pomoci playbacků. Koncertní provedení už s ním a píšťalovým virtuosem Marianem Friedlem, který se podílel i na desce, obstarává Vojenský umělecký soubor Ondráš.

Mateřština vzbudila v Náměšti nadšení i rozpačité reakce. V průběhu koncertu opustilo sál množství posluchačů. "Pro někoho byla právě Studánečka poslední kapkou, kdy se zvedli a odešli," domnívá se Slavík a přičítá to i faktu, že instrumentace písně posluchače zaskočí mollovou harmonií.

"Není tam ani jeden durový akord. Akord přitom můžeme brát jako přídavné jméno. A najednou tady nemáme přídavná jména pozitivní, ale de facto negativní. Ten moment překvapení někoho vtáhne a zajímá ho, jak se bude skladba vyvíjet dál. Jiného to odradí," domnívá se Slavík, který lidové písně rozvíjí tak, že vytváří nové autorské dílo.

Ačkoliv vystavěl Mateřštinu na půdorysu rodné Moravy, cítí se Evropanem. Ten pocit do skladeb přenesl. Už v dětství hrál lidovou hudbu v kapele s rodiči, ale ve čtrnácti letech se nadlouho vydal do světa.

Slavíkův otec pracuje v diplomacii, nyní je velvyslancem v Saúdské Arábii, ovšem roku 2000 se rodina stěhovala do Říma. Od té doby strávil Jiří Slavík čtrnáct let v evropských metropolích.

V Římě vystudoval konzervatoř, v Londýně navštěvoval Královskou hudební akademii a začal hrát jazz. Následně přesídlil do Paříže.

Do Česka se vrátil před třemi roky. V Praze vyučuje na HAMU, v Brně na Janáčkově akademii. Na kontrabas hraje v triu kytaristy Davida Dorůžky, které za prozatím poslední album Autumn Tales získalo jazzového Anděla.

Jazzovou hudbu začal Slavík komponovat v Londýně. Pestrou a poživačnou. Slavík jako Otesánek spořádá mnoho vlivů, které mění v hudební dobrodružství. Když měl největší hlad, spolkl i francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Od své francouzské manželky se tehdy Jiří Slavík dozvěděl, jaké heslo Sarkozy razí: Pracuj víc, abys víc vydělal. "A mě napadlo: to je přece sen jazzových muzikantů, víc pracovat i vydělávat. Tak jsem o tom napsal skladbu Travailler plus pour gagner plus," vzpomíná.

Neustále však cítil, že v ní něco chybí. "A jednou, na začátku finanční krize, jsem si do té muziky pustil část Sarkozyho projevu o státních půjčkách soukromým bankám. Sedlo to tam. Vzniklo náhodné puzzle," říká o skladbě, do níž prezidentův hlas zakomponoval jako beatbox a zařadil ji na album In Search of Soma.

Hudebník obvykle slyší jinak než běžný člověk. Proto Slavíka víc než obsah Sarkozyho projevu zaujaly dlouhé pauzy mezi větami v jeho řeči. Takový způsob mluvy je podle něho u politiků stále častější, především když si tím snaží kompenzovat nedostatečné akademické vzdělání.

"Už Berlusconi v tom byl šampion," připomíná někdejšího italského politika. "Oni velmi pomalu a zřetelně zvažují všechna slůvka, aby to pochopil úplně každý," říká Slavík už velmi pomalu, názorně a s důrazem na každé slovo, jako když předvádí hereckou etudu.

Obdobně jako "nápěvky mluvy" ovlivnily tvorbu skladatele Leoše Janáčka, na jehož odkaz Mateřština volně navazuje, poznamenávají zvukové vjemy práci Jiřího Slavíka, který netvoří z ničeho jiného než ze života, jak říká.

Přesně si třeba vybavuje, jak se změnil zvuk Londýna ráno 7. července 2005 po teroristických útocích na tamní hromadnou dopravu nebo šum Paříže bezprostředně po vraždění v redakci časopisu Charlie Hebdo. Města utichla. Slyšet byl svist helikoptér a vzdálené houkání sirén.

V čistě hudební rovině Jiřího Slavíka nejvíc zajímá vícehlas, propojení melodií. "Nejsem písňový muzikant, který by šel pouze po jedné melodii," zdůrazňuje autor Mateřštiny, v jejímž základu ovšem zrovna obyčejná píseň stojí. Možná však právě díky skladatelovu propojování melodických linek i rozličných vlivů zní Mateřština tak neobyčejně.