Novému Poirotovi přerostl knír přes hlavu. Film Vražda v Orient expresu je výpravný, ale uspěchaný

Největší debatu okolo nového filmového zpracování detektivní klasiky Vražda v Orient expresu vzbudily mezi americkými recenzenty proporce a vzezření masivního kníru Kennetha Branagha. Ten film režíruje a sám sebe obsadil do role slavného detektiva Hercula Poirota, jehož spisovatelka Agatha Christie v knižní předloze popsala právě jako "malého muže s obrovským knírem".

Jenže jako kdyby film, který začnou česká kina promítat od zítřka, v honbě za tímto detailem zapomněl na větu z jiného spisovatelčina románu. "Když musíte mít knír, tak ať je to opravdový knír," radí Poirot v detektivce Vražda na mysu. A k srdci by si tu radu měl vzít především Branagh.

Tvůrci obsadili vlakovou soupravu jedoucí z Istanbulu do Londýna plejádou hvězd − od Penélope Cruzové přes Johnnyho Deppa a Willema Dafoea až po Judi Denchovou. Přitom ale nenašli solidního maskéra, který by pod Branaghovým nosem vytvořil něco alespoň vzdáleně připomínajícího skutečný vous.

Byl by to banální problém nového filmu, kdyby ten kašírovaný knír přímo výstavně nesymbolizoval zbytečnost a nevhodnou přebujelost celého Branaghova pokusu oživit jednu z nejznámějších detektivek vůbec. Příběh z vlaku uvízlého v závěji sněhu, kde dojde k mordu nezvyklých parametrů.

Vražda v Orient expresu se filmově proslavila verzí z roku 1974 v režii Sidneyho Lumeta. Jeho snímek poměrně věrně vystihl arogantní a požitkářskou povahu světoznámého detektiva i kvality předlohy, která přesahuje rámec detektivního vyprávění, v němž chytrý vyšetřovatel všechny oslní svými schopnostmi.

V závěrečném zvratu přináší Lumetův film rozuzlení, které zpochybňuje samu podstatu detektivního žánru a dotýká se otázek viny a svědomí.

Respektovaný shakespearovský režisér Branagh, který však natočil i komiksový velkofilm Thor, svou novou adaptaci pojal velkolepě. Snímal ji na klasický filmový pás, avšak dvojnásobné šířky, než bylo obvyklé v dobách, kdy se ještě netočilo digitálně. Naposledy něco podobného učinil Christopher Nolan v letošním válečném dramatu Dunkerk, kde je volba takového formátu opodstatněná − Dunkerk se odehrává v rozlehlém prostoru, na vodě, ve vzduchu i na souši.

Režisér Branagh však nabídne jen několik opulentních, digitálně dobarvených záběrů krajiny, které smrdí falší podobně jako detektivův knír. V prostorách vlaku se zase mnohdy kamera pohybuje tak neobratně, že místo posilování klaustrofobní atmosféry pozoruje dění z extrémního, neosobního nadhledu. A neosobně působí také celé vyprávění.

Branaghův Poirot není malý obtloustlý chlapík po vzoru jeho dřívějších hereckých představitelů Alberta Finneyho a Davida Sucheta. Podobně jako kolega Sherlock Holmes z posledních filmových i seriálových zpracování získal též Poirot mnohem akčnější a šarmantnější podobu. Hned v úvodní scéně nového filmu − jež se v někdejší Lumetově verzi odehraje pouze coby vzpomínka ve dvou větách − se detektiv stává takřka dobrodruhem, který i svou hůlku využije jako zbraň.

Jenže komplexní, mnoha postavami zalidněný příběh Vraždy v Orient expresu příliš nepřeje snaze přetvořit jej v moderní hollywoodský spektákl, jak se o to pokusil Branagh. V jeho filmu nakonec právě na vykreslení postav není příliš času − hvězdně obsazení cestující v Orient expresu tak slouží spíš jako draze zaplacené věšáky na luxusně vypadající dobové kostýmy.

Všechny odklony od knižní předlohy působí ve prospěch jednorozměrných vtípků a v neprospěch původní atmosféry. Včetně snahy rozšířit rasové spektrum a přidat téma nastupujícího nacismu či názorů na Stalina.

Tam, kde si Lumet před čtyřiceti lety dával načas − jako třeba v půlhodinovém finále −, je Branagh coby režisér uspěchaný a jako představitel Poirota místy až směšný.

Branagh rozuzlení nesmyslně přemístil z vagonu na koleje, kde se celý ansámbl podezřelých sesedne jako u biblické poslední večeře. Ale místo organické, strhující rozpravy se tu odehraje zbrklé divadlo ve výpravných kulisách. A unavený divák, který má plnou hlavu Branaghova kníru, zato nepoznal snad jedinou plnokrevnou postavu, si říká, že některé věci by bylo lepší oholit. Hrdinovu vousu, omalovánkové krajině i vyprávění by prospěl střídmější střih.