Z hlasu Sama Smitha všichni brouci šílí. Jeho nová deska ždímá posluchače od prvních tónů

Nahrávky Sama Smitha neoplývají invencí, nepřekvapují ani nevybočují ze středního proudu, z melanže soulu a popu. Pětadvacetiletý Brit není ani úchvatný textař nebo vypravěč. Jeho jediná a nepopiratelná síla tkví v hlasu, se kterým bez závratí šplhá do výšek a střemhlav z nich vrhá silné emoce, až z toho mrazí. Proto také Smithova aktuální, druhá deska The Thrill of It All má přinejmenším na britských ostrovech šanci stát se jednou z popových událostí letošního podzimu.

Následující týdny ukážou, zda publikum a lidé z hudební branže zareagují podobně, jako když před třemi lety zpěvák debutoval albem In the Lonely Hour. Za něj kromě mnoha dalších ocenění získal Grammy: za objev, popové album a s tklivou písní Stay With Me i za skladbu roku.

Také na druhém albu dělá Smith všechno pro to, aby dostál své pověsti "Adele v kalhotách". To přirovnání není neuctivé. Sam Smith pracuje s podobnými výrazovými a obecně i hudebními prostředky jako patrně nejslavnější britská zpěvačka současnosti. A dosahuje i podobných výsledků. Jeho písně stojí na veškerých emočních barvách smutku a až na několik detailů technicky vycházejí z klasického nástrojového obsazení i pojetí hořkosladkých soulových balad.

Řemeslně dotažená a vycizelovaná deska si v tomto ohledu na nic nehraje a ždímá posluchače od prvních tónů singlu Too Good at Goodbyes až do závěrečného gospelu Pray, na kterém se podílel převážně hiphopový producent Timbaland.

Doteky současných studiových trendů jsou tu ale letmé − základem všeho je klavír a Smithův hlas, který s nebývalou přirozeností vplouvá i do komplikovaných melodií a svůj charakter a rozpoznatelnost neztrácí, ani když ho zahalí hutné sbory.

Většinou to stačí k silnému a vtahujícímu posluchačskému zážitku. V přesvědčivosti, s jakou Smith umí třeba v refrénu písně Baby, You Make Me Crazy podat tak přímočaře nablbé sdělení, jakým je "brouku, z tebe já šílím", je skryto veškeré zpěvákovo kouzlo. Na nové desce o tuto magii ale hned ve dvou chvílích přichází. I když se mu na celém albu poměrně daří lavírovat na hranici kýče a uchovávat dojem přirozenosti a autenticity, duet No Peace je jen zbytečné mačkání kapek emocí ze suchého ručníku na vyprahlé poušti.

Druhým úletem je skladba Midnight Train, která bezostyšně a zbytečně staví na tónech i akordech písně Creep od Radiohead. Nehledě na to, že stejnou skladbu před několika měsíci "vytěžila" Lana Del Rey v titulu Get Free ze svého alba Lust for Life, tím Sam Smith neobratně ilustruje vlastní vyprázdněnost. Zbytečně tak zdůrazňuje tu nekonečnou hru na jistotu, která je i pro jeho druhou desku typická.

Přestože na ní téměř celou dobu lká, dělá to na bezpečném území, kde nic neriskuje. Jeho samotného nemůže potkat nic špatného a posluchače kromě pocitu zase nic skutečně obohacujícího.

The Thrill of It All je sice špičkově udělaná, prožitá a odzpívaná deska, vše na ní ovšem začíná a končí výjimečným pěveckým talentem Sama Smitha. Čekat od nahrávky něco navíc by bylo pošetilé.