Hřebejk s Jarchovským Pelíšky opět nenašli, v jejich novém filmu se po většinu času neděje nic

Květiny se lesknou ve svitu slunce, formují v zemi úhledný obrazec. Když kamera v úvodní scéně filmu Nápadník pohlédne na ten útvar z větší dáli, vyklube se z něj rudá hvězda. Poslední část trilogie Zahradnictví tvůrčí dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský, kterou dnes začínají hrát kina, však vypráví o zlotřilostech minulých režimů ze všech dílů nejméně.

Však také ta první scéna je takřka jediná, která se odehrává venku, v exteriéru. Jinak filmaři své hrdiny před nástrahami okolního světa důsledně uzamknou v těsných prostorách bytů. Pokud se předchozí části Zahradnictví neúspěšně pokoušely pojednávat o velkých dějinných tématech, finální díl jako by už rezignoval i na to.

Po úvodním rodinném melodramatu z období druhé světové války a druhé části odehrávající se v 50. letech se tvůrci nyní snaží − jak stylem, tak časově − co nejvíce přiblížit filmu, který vznik trilogie inspiroval. Své nejslavnější komedii Pelíšky.

Nápadník měl být nejodlehčenějším snímkem trilogie, romantickou komedií vyprávějící příběh dvou mladých lidí, kterým nepřeje despotický otec. Což není nikdo jiný než zarputilý a zásadový válečný veterán, jehož v Pelíšcích hrál Jiří Kodet. V nové trilogii ho ztvárňuje Martin Finger, který Kodetovo herectví začal v předchozí části zdárně napodobovat a nyní se mu definitivně přiblížil fyzicky, slovníkem i tónem hlasu.

A to je pocit, který takřka beze zbytku zaplní celý snímek: někdo se neustále snaží přiblížit tomu, co diváci už znají. Nejde jen o slavný pelíškovský vtípek, že otec "bolševikovi dává rok, maximálně dva", který zazněl už v minulé části a tady se pro jistotu objeví hned třikrát.

Především tvůrci ústy postav neustále opakují, co se zrovna na plátně stalo či stane. Jelikož se po většinu času neděje nic, začne to být brzy nechtěně humorné. U romantické komedie by divák čekal nějaké situační scény, ale duo Hřebejk−Jarchovský se tentokrát rozhodlo proměnit celý film do podoby jakéhosi televizně vypadajícího "bytového semináře". Což se dělo už v předchozích částech, ale tam aspoň občas do domu vjel muž na koni, případně peroucí se hrdinové spadli do kaktusů.

Nyní je vrcholem situační "komiky" kondom nafouknutý jako balonek či postel novomanželů vrzající při sexu.

Ona to vlastně žádná romantická komedie není, neboť hlavními postavami nejsou Dana a její nápadník Mirek, ale právě Danin ambiciózní, cholerický otec Jindřich. Sám nalomený nacistickým lágrem a následně i komunistickým režimem by nyní nejradši Danu věznil, když se nehodlá zamilovat do vysokoškoláka z Prahy a přednost dává chlapci s pouhou maturitou odkudsi z Jaroměře.

Děje se to stále dokola v jednom pražském domě, v jehož přízemí sídlí obchody Pramen a Mototechna. Jen občas přijdou na návštěvu otcovi přátelé, takže se divák opakovaně dozvídá, koho táhl dva dny na zádech při pochodu smrti, případně postavy kromě současného či předchozího děje začnou přeříkávat všechny podstatné okamžiky nedávných československých dějin.

Jako by tvůrci už ani o ničem nechtěli vyprávět, tedy kromě tvrdošíjné povahy veterána Jindřicha, kterou už diváci zcela poznali v Pelíšcích. Vzhledem k pasivitě mladých milenců má většina scén s nimi čistě dekorativní charakter, ani nejklasičtější zvrat romantického žánru − dočasný rozchod a následné sblížení − nezíská patřičný náboj.

Jen párkrát mezi postavami zajiskří spontánní okamžik. Jenže třeba když si v jednom z nich odloučení milenci telefonují a divák chvilku s hrdinkou prožívá každé její zajíknutí, vzápětí vše pohřbí až muzikálově roztančená, kýčovitá scéna.

Podle propagačních materiálů tvůrci považují trilogii Zahradnictví za své "životní dílo". Scenárista Jarchovský se v ní inspiruje nejbližší rodinou, především maminkou a dědečkem. A celá rodinná sága chce vyprávět o tom, jak dějiny válcovaly životy lidí. Závěrečný díl však potvrzuje, že jde pouze o recyklování starých myšlenek. Jmenuje se sice Nápadník, ale k filmu bez nápadů ten titul příliš nesedí.