Orhan Pamuk je velký autor i ve svých chybách. V knize menších textů sestupuje z výšin

Podíl práce na polidštění opice. Název stati klasika marxismu Bedřicha Engelse bychom si mohli vypůjčit i pro pochopení rozsáhlé knihy drobných textů Orhana Pamuka. Podíl Jiných barev − tak se jeho kniha jmenuje − na polidštění nobelisty.

Turecký spisovatel, který je doma v rozměrných plochách, zde sestupuje ze svých výšin a stává se mile lidským, ba tápajícím. Některé jeho shromážděné eseje nezapřou, že byly psány na poslední chvíli a jejich hlavní motivací bylo zaplnit novinový papír. Takových je ale ve více než pětisetstránkovém špalku menšina.

V rozměrnějších formátech Pamuk chytá svůj obvyklý rytmus. Tyto práce jsou přinejmenším zdařilými skicami či doplněním k Pamukovu románovému vzepětí. Nejsou-li formátem samonosným.

Platí to zejména tam, kde Pamuk-novinář opouští postřehy z istanbulských ulic a vzpomínky na mládí a začíná uvažovat o svobodě spisovatele a jeho odpovědnosti, o smyslu vyprávění a výhradním nároku, který si na poselství slov uzurpuje literatura.

Pamuk rovněž nechává nahlédnout do zákulisí vzniku svých románů, do jejich přijetí tureckým a evropským publikem. A ještě víc: novelista ve svých nejlepších esejích svými romány přemýšlí, vidí svět skrze ně. Možná právě to je cesta, jak se stát opravdovým monumentem.

Pamuk je nezpochybnitelným mistrem velkých ploch a hlubokých ponorů do tektonických průrev mezi kulturami, epochami a náboženstvími. Některé drobné eseje, které psal v průběhu dvou desetiletí, může jeho příznivec vnímat jako perský kaz, tedy záměrnou nepravidelnost, jakou íránští tvůrci koberců vrcholného období vplétali do svých vzorů.

Důvod byl zásadní: vědomí, že pouze Bůh je neomylný. Právě proto bylo třeba do vlastního koberce nějakou chybičku přidat. Pamuk je každopádně velký i ve svých "chybách".

A pak jsou tu eseje literární, ve kterých se autor dělí o svou fascinaci osmanskými pohádkami, Rushdiem i Camusem, jedna povídka, jeden dlouhý rozhovor a taky proslov, který pronesl ve Stockholmu, když mu předávali Nobelovu cenu. Tady už o žádných zaškobrtnutích nemůže být řeč.

"Čím dál méně věřím v nesmrtelnost spisovatelů. Čteme jen málo z knih napsaných před dvěma sty lety," je si vědom Pamuk. Za další dvě století se podle něj bude číst možná jen pět knih napsaných dnes. "Jsem si jistý, že píšu jednu z těchhle pěti knih?" ptá se pochybovačně.

Jiné barvy takovou knihou jistě nebudou. Některá z Pamukových románových fresek ale možná ano. Už jen tato eventualita je důvodem číst i malá díla velkého současníka.