Francouzský film o fenoménu AIDS pulzuje politikou, taneční hudbou i krví nemocných

Muž na pódiu dostává zásah balonkem umělé krve. Ta má ve francouzském filmu 120 BPM, který právě hrají kina, symbolický rozměr. Srdeční tep, jenž skutečnou lidskou krev posílá do oběhu, je vtělen už v názvu snímku. Odkazuje ke 120 pulzům za minutu. Především však jde o krev HIV pozitivních lidí, kteří ve Francii 90. let odmítli nečinně čekat, až zemřou.

Už úvodní, kontaktně natočená scéna, v níž pařížští aktivisté z hnutí Act Up vtrhnou na pódium a nejprve slovně se pustí do zástupců farmaceutické firmy, kteří příliš otálejí s vývojem léku na AIDS, jasně nastaví tempo i téma filmu. "Jak radikální je už příliš radikální," debatují posléze členové hnutí na jedné ze schůzí. Právě na podobných mítincích se odehrává podstatné dění filmu.

Díky osobní zkušenosti režiséra a scenáristy Robina Campilla i vzhledem ke zvolené filmové poetice však snímek 120 BPM není jednoduchou aktivistickou agitkou. Už proto, že členové Act Up nejsou vedeni pouhým politickým idealismem či touhou změnit systém. Motivace jim koluje v žilách doslova. Smrtelný virus požírá jejich lymfocyty − tady nejde o ideály, ale o život.

Tehdejší společnost se nejen ve Francii snažila problém AIDS marginalizovat, aby se nešířila panika. Nebylo to tak těžké, když si veřejnost myslela, že jde jen o "teplouše" a "feťáky".

Živelný a podmanivý film sice na letošním festivalu v Cannes skončil "druhý", ale z hlediska ohlasu publika i kritiky se stal jasným vítězem. Režisér Campillo v něm dokázal zprostředkovat pocity lidí, kteří jsou opravdu na okraji společnosti. Právě proto, že film skutečně pulzuje. Jeho název neodkazuje jen k srdečnímu tepu, ale také k tempu tehdejšího nejpopulárnějšího hudebního žánru house.

Poprvé se house výrazně projevil v roce 1987. Tehdy také dorazila do Francie nemoc AIDS. V letech 1992 až 1995, v nichž se film odehrává, dosáhl tento druh taneční hudby největší popularity. Zároveň se v ulicích Paříže a sídlech farmaceutických firem nejintenzivněji bojovalo za to nejzákladnější lidské právo − právo na život.

Způsob, kterým společnost Melton-Pharm tajila detaily vývoje léku proti AIDS, vedl nemocné k nutkání volit radikální, byť nenásilné formy protestu. Včetně balonků umělé krve, které se rozprskávaly na stěnách kanceláří i obličejích ředitelů firmy.

Film 120 BPM však není aktivistický. Jde o pohlcující zážitek, který díky obratnosti kamery a střihu přetváří i tak nudnou věc jako schůzování ve strhující záležitost.

Snímek stojí na drobných interakcích, jako když aktivisté vtrhnou do tříd jedné pařížské školy a šíří mezi studenty osvětu o bezpečném sexu a důležitosti kondomů. V letmých pohledech, výrazech tváře a krátkých slovních výměnách se promítne spektrum společenských reakcí na problematiku nevyléčitelné nemoci.

V pravou chvíli se ovšem film ze skupinové perspektivy obrací nejen k osobnímu dramatu, ale také k romanci. Nováček Nathan se na schůzích hnutí Act Up zamiluje do jednoho z radikálnějších členů, HIV pozitivního Seana. Nathan je HIV negativní, to však nebrání tomu, aby propukla vášeň, která se brzy promění v lásku. Zde Robin Campillo citlivě propojuje osobní a intimní rovinu s politickou.

Film 120 BPM pulzuje politikou, taneční hudbou i krví nemocných

Dalších 6
fotografií

Hudba tepe ve svůdném rytmu house podobně jako tepou slova v bouřlivých diskusích aktivistů. A jako pulzuje krev milenců. Film 120 BPM se na tanečních večírcích, v posluchárnách, kde se schází protestující, i v ložnicích, kde vznikají intimní vazby, pozvolna mění v jeden z nejsilnějších kinematografických zážitků letošního roku. Nejen díky obratnosti tvůrců, ale také proto, že našli způsob, jak upozornit, že fenomén AIDS není jen přízrakem minulosti 80. a 90. let.

"Ve filmu vidím paralelu současné společnosti, jejího nezájmu," poznamenává lékař Ivo Procházka, dlouholetý člen České společnosti AIDS pomoc, který se stal ambasadorem tuzemského uvedení filmu do kin. "I dnes se setkáváme s tím, že jde jen o 'teplouše', feťáky a migranty," podotýká.

A počet nemocných AIDS dnes v České republice stoupá. Loni zde bylo diagnostikováno 286 nových případů infekce HIV, což je nejvyšší číslo v historii sledování od roku 1985. Potíže se zaváděním nové generace léků, schopných působit preventivně, se podobají těm, které vedly v 90. letech k protestním bouřím.

Campillův film sice nehovoří o dnešku, má ale moc k současnosti promlouvat. Od zapáleného, leč pochopitelného aktivismu se přesouvá ke vzájemnosti a intimitě dojemného finále, kdy pohledy na trpící, umírající tělo i výrazy tváří zaskočených ztrátou blízkého "promlouvají" intenzivněji než slova jakéhokoli politického apelu.

Snímek 120 BPM je také příběhem o soucitu a pochopení, které jsou v dnešní společnosti potřeba. A nejen když jde o nemoc AIDS. Ta může být jen trefným symbolem. Podobně jako ona umělá krev v rukou protestujících.