Recenze: Jak dlouho budou žít nové písně U2? Albu Songs of Experience chybí hit na první poslech

Komerčně nejúspěšnější rocková kapela současnosti se uplynulou dekádu ocitla v rozporuplné situaci. Koncerty irské čtveřice U2 sice představují co do tržeb ze vstupenek absolutní vrchol v její kariéře, ale skupině, která loni oslavila čtyřicet let na scéně, se přestalo dařit v nahrávacím studiu.

Poslední desky mnoho úspěchů nepobraly, i proto se na tu nejnovější čekalo s napětím. Právě vydané čtrnácté studiové album Songs of Experience však rozpaky z předchozích nahrávek rozptyluje pouze částečně.

Prvotní pocit z novinky je rozpačitý, skrytá kouzla desky se začínají odhalovat teprve časem. V tom se trend nastolený předchozími alby nezměnil: opět chybí hit, který chytne při prvním poslechu. To se U2 naposledy povedlo v roce 2004 s deskou How to Dismantle an Atomic Bomb.

Přesto se nad krátkou otevírací písní Love Is All We Have Left tají dech. Meditativní melodie skladby zaplněné syntetickými varhanami, jemnou basovou linkou a efektem auto-tune, jenž zkresluje hlas zpěváka Bona, vyvolává pocit, že U2 se znovu vydali nečekaným směrem jako zkraje 90. let. Tehdy naprosto zbořili vlastní klasický zvuk a natočili své zřejmě nejlepší album Achtung Baby.

Jenže další skladby nové desky ten pocit ruší. Po Love Is All We Have Left přichází série vcelku obyčejných a svým způsobem navzájem podobných písní. Album na zajímavosti opět nabírá až ve druhé půli.

K tomu nejlepšímu, co nabízí, patří čtyři ze 13 songů. Vedle úvodního, který je absolutním vrcholem, je to rychlý kousek Red Flag Day. Aranžmá, kytarový riff a zejména vokály kytaristy The Edge vyvolávají intenzivní vzpomínku na nejstarší alba U2.

Povedla se i balada The Little Thing That Give You Away, kterou už U2 hráli během posledního koncertního turné. Zprvu táhlý melodický kus skvěle vygraduje. Chytlavá je také další klidná Landlady, Bonova zpověď manželce Ali.

U jiných songů je cítit obrovská snaha udělat skvělé písně, ale chybí jim lehkost a jednoduchost.

Na albu se vystřídalo devět producentů, což kompaktnosti nahrávky neprospělo. Producenti se evidentně snažili naplnit zadání udělat album hitů, ovšem méně bývá více. Některé písně jsou stavěné jako potenciální "pecky", ale ční z nich prvoplánovost a přearanžovanost. Především však chybí přirozená chytlavost.

Například You're the Best Thing About Me zní, jako by producenti slepili sloky a refrén dvou zcela různých písní. Nový Beautiful Day − tedy úvodní hit z alba All That You Can't Leave Behind vydaného roku 2000 − to tentokrát rozhodně není.

Nebo hymnická píseň Love is Bigger Than Anything in its Way je projektovaná tak, aby nápěvem "oh, oh, oh" fungovala na koncertech. Je dobrá, ale na Where the Streets Have No Name, které pro změnu roku 1987 otevíralo desku The Joshua Tree, nemá ani omylem.

Evidentní snahou o hit se stal i Blackout, z něhož dýchá ohlas šestadvacetileté desky Achtung Baby a který může mít naživo "skákací" potenciál. Ale ani další Vertigo, nahrané roku 2004, to určitě není.

Songs of Experience je asi nejlepší deska U2 za poslední dekádu, kdy včetně novinky vyšly tři řadové tituly, ale v porovnání s celou kariérou kapely ji lze označit pouze jako skvostnou sbírku B stran singlů. To jsou písničky, které se nevejdou na album. Dřív je U2 dávali na singly, dnes na dlouhohrající desku.

Přitom taková Always nebo Summer Rain, které kdysi skončily na druhé straně singlu Beautiful Day, by byly ozdobou nejnovějšího titulu U2. Stejně tak třeba Mercy, která dokonce ani nikdy oficiálně nevyšla.

Kdo zná předchozí, tři roky starou desku Songs of Innocence, může si nicméně vychutnat zajímavé propojení s novinkou.

Obě alba se mají vzájemně doplňovat − první reflektuje mládí, druhé zkušenost − a U2 se je podařilo provázat originální pupeční šňůrou. Závěr nové písně Lights of Home je převzatý ze songu Iris z předchozí desky, refrén American Soul zase stojí na verších i riffu z Volcana. A píseň 13 obsahuje polovinu písně Song for Someone.

Nápad je to zajímavý, a kdyby na něm stálo celé album, byl by to geniální tah. Nevinné písně dozrály v písně zkušené. Škoda že kapela nešla tímto směrem promyšleněji.

Deska Songs of Experience měla původně vyjít už zkraje roku, U2 ale oznámili, že po zvolení Donalda Trumpa ji musí přepracovat. Kdo se obával otevřené protitrumpovské agitky, může klidně dýchat.

Jisté šťouchance jsou zjevné hlavně v písních Get Out of Your Own Way nebo American Soul, ale Bonovy texty vždy byly a rovněž tentokrát jsou víceznačné. Nechybí opět téma uprchlíků (Summer of Love, Red Flag Day), především ale písně vyprávějí o osobních vnitřních konfliktech, pochybnostech o víře a obavách, z nichž se zpěvák zpovídá.

Odklad desky měl nejspíš prozaičtější důvod než Trumpa: kdyby ji U2 vydali před rokem, nemohli by letos uspořádat obří turné ke 30. výročí alba The Joshua Tree, na kterém utržili 316 milionů dolarů.

Není pochyb o tom, že podobně úspěšné bude následující turné, které se rozjede příští rok k nové desce. Její životnost prověří právě koncerty.

Zajímavé je, že posledním albem, jehož písničky přežily premiérovou šňůru a U2 je hrají dodnes, se stalo How to Dismantle an Atomic Bomb z roku 2004. Skladby z dalších desek zemřely ihned po skončení turné. Jak dlouho budou žít ty ze Songs of Experience?