Zpěvák Morrissey býval hlasem přecitlivělých, dnes není rozdílu mezi tím, co říká on a co Donald Trump

Zprvu to s Morrisseym vypadalo dobře. Singl s novým videoklipem ukazoval anglického zpěváka, jenž si z kolečkového křesla užívá vystoupení transvestity.

Nálada mužské pospolitosti je v písničce Spent the Day in Bed opletená kolem klávesového riffu, samozřejmá a tesklivá jak květiny na hrobě Jamese Deana. Perlivý slogan "všechny mé touhy jsou již legální" korunuje sebeironií dílo stárnoucího dandyho. Dojemný komentář k zápasu duše a těla na konci šesté dekády Morrisseyho života.

V radosti nad pěvcem, bojujícím nedávno se zákeřnou chorobou, bylo snadné přehlédnout, že píseň (pravděpodobně bezdětného) barda začíná promluvou k rodičům, aby učili své děti rozeznat a pohrdat propagandou, kterou jim servírují mainstreamová média.

Nejde o to, že by mainstream nezasloužil ostrou kritiku a děti vyučování, jak dobře číst, co jim média předkládají. Spíš o to, jak protivné je zpěvákovo "náhradní" rodičovství.

Nyní, po vydání nového Morrisseyho alba Low in the High School, jsou věci jasnější. Svět porazil zpěváka v jeho vlastní hře, Morrissey se nechtěně stal trubadúrem těch, kdo nyní světu vládnou.

Kdysi byl hlasem přecitlivělých a zranitelných, dnes není prakticky rozdílu mezi tím, co tvrdí Morrissey a třeba takový Donald Trump.

Zatímco v minulosti se Morrissey vůči mocenským paktům vymezoval (Queen Is Dead, Královna je mrtvá), dnes by klidně mohl vystupovat na předvolebních shromážděních kteréhokoliv hnutí neseného vlnou frustrace.

Odejít od všeho a od všech, vždyť peklo jsou ti druzí, tak vyznívá píseň Jacky's Only Happy When She's Up on the Stage o herečce závislé na pozornosti publika. Píseň, která se dá ale rovněž vykládat díky závěrečnému skandování jako hudební doprovod brexitu.

Morrissey vidí černobíle, píše jako agitátor vlastní zhrzenosti Araby ("žijí,aby zabíjeli… a já sním o tom, že se dotknu tvé paže"), ironizuje jakési kněžské panice, kteří si dovolí kritizovat Stát Izrael. Nevíme, zda má na mysli chasidy, kteří ovšem nežijí v celibátu, nebo snad křesťanské kněží, kteří ale mají na život Izraele pramalý vliv.

Morrissey mentoruje a nabádá, necitlivě, bez zaváhání, jednoduše dělá všechny protivné věci jako ti dospělí, kterým se vždy posmíval pro pocit zbytnělé důležitosti, pro jejich vnitřní odcizenost. Tohle je chlapík, který nedávno odpustil Ježíši to, že v něm stvořil člověka plného rozporů? Zpěvák, který by v klidu zemřel poražený doubledeckerem, typickým červeným dvoupodlažním autobusem, jen když v tu chvíli bude držet za ruku milovanou bytost?

Je kruté být konfrontován s ideály mládí, fanoušek Morrisseyho však je oprávněný dát průchod vlastní nesmiřitelnosti po vzoru svého idolu.

Jestliže Morrissey své pohrdání světem vlastně donedávna − přesněji řečeno do vydání nevydařené desky World Peace Is None of Your Business roku 2014 − mírnil sebeironií a bezmála teatrální jemností či empatií, je tato doba pryč. Pokud se dnešní dvacetiletí budou ptát, proč poslouchat Morrisseyho, když mluví podobně jako většina politiků, existuje nejspíš jediná odpověď: Víš, Morrissey je zasloužilý umělec.