Orchestry jsou relevantnější než dřív, říká autor filmové hudby Hans Zimmer. Vydal album z Prahy

Kdo hledá důkaz, že filmová hudba vstoupila do nové éry, možná ho přesvědčí nejnovější titul hollywoodského skladatele Hanse Zimmera. Ten pod názvem Live in Prague právě vydal DVD záznam svého loňského květnového koncertu v pražské O2 areně, jejž zažilo 17 tisíc lidí.

Album, které po celém světě distribuuje společnost Universal Music, zachycuje silné stránky Zimmerovy tvorby i jeho koncertní show: rockovou energii, elegantní orchestrální aranžmá i vizuální pyrotechnické efekty, které koncert posouvají na úroveň velkých popových zážitků ze sportovních stadionů.

"Dříve to bylo tak, že filmový skladatel tvořil hudbu, která zněla na pozadí," říká v rozhovoru s HN šedesátiletý Zimmer. "Teď už naše role není v pozadí. Stojíme vepředu. Hudba má stejně důležitou roli jako některé postavy v samotném filmu," míní.

Rodák z Frankfurtu nad Mohanem rozhodně má srovnání. Vytvořil hudbu k více než 120 filmům a dostal za ně Oscara, dva Zlaté glóby a tři Grammy. Dnes už má dokonce vlastní hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.

Jeho hudba zněla v komorních filmech, stejně jako ve velkorozpočtových produkcích, které lámaly rekordy návštěvnosti kin − animovaný Lví král, historický Gladiátor, batmanovská série Temný rytíř nebo sága Piráti z Karibiku.

Zimmer říká, že ho nikdy zvlášť neoslovovalo, když se filmy promítaly s živým hudebním doprovodem. Jenže právě z toho se v posledních letech stal trend. Razí ho zejména symfonické orchestry, které se snaží oslovit mladší publikum − ostatně také v Praze, kam Zimmer se svou show zavítal i letos, je nabídka filmových koncertů bohatší než kdykoliv předtím, a loni dokonce v Poděbradech vznikl festival Soundtrack zasvěcený výhradně filmové hudbě.

"Já s tím mám trochu problém," přiznává Zimmer. "I když se dívám na film, k němuž jsem sám skládal hudbu, a u toho poslouchám živou hudbu, vždy to končí stejně. Prvních pět deset minut jsem nadšený z výkonu orchestru. Ale pokud je film dobrý, začne mě čím dál víc vtahovat. Pak už zápasím s tím, jestli věnovat víc pozornosti hudbě, nebo filmu a z obojího mám jen poloviční zážitek."

Přesto se také Zimmer v uplynulé dekádě rozhodl jít s dobou a svou symfonickou hudbu začal uvádět naživo. K tomu musel učinit jistá rozhodnutí. "Zbavil jsem se dirigenta i obrazu. Pokusili jsme se to celé vymyslet tak, aby mezi hudebníky na pódiu a publikem sedícím pod nimi nebyla bariéra. Aby si i lidé připadali, že jsou součástí zážitku," líčí Zimmer.

Záznam pražského koncertu shrnuje hudbu z celé Zimmerovy dráhy, od filmů z osmdesátých let jako Rain Man a Řidič slečny Daisy až po nedávné snímky režiséra Christophera Nolana typu sci-fi Interstellar a drama Počátek.

Na dotaz, jak sestavoval program koncertu, se Zimmer zasměje. "Jednoduše, nechal jsem to na někom jiném," říká, ale pak přece jenom vysvětlí, že svou filmovou hudbu natáčí s již osvědčenou skupinou studiových muzikantů − a tak se rozhodl jim důvěřovat také v tomto ohledu. Nechal je, ať sami navrhnou, které skladby by mohly zaujmout na koncertech.

"Na některých jsme se nemohli shodnout," říká Zimmer. "Například já jsem původně nechtěl uvádět hudbu z Gladiátora, v jednu chvíli jsem ze setlistu dokonce vyřadil Lvího krále. Vím, že to bude znít blbě, ale asi si jako umělec opravdu nejsem jistý tím, co dělám. Mám své paranoie a neurózy. Díky bohu za muzikanty, kteří mě v podstatě přemluvili, abych se do toho pustil," shrnuje.

Nakonec se Zimmer na pódiu sešel s více než sedmdesáti hudebníky: symfonickým orchestrem, komorním tělesem, sólisty na smyčcové nástroje, pěveckým sborem a početnou rockovou kapelou, již na některých koncertech doprovázel Brit Johnny Marr, někdejší kytarista skupiny The Smiths zpěváka Morrisseyho. Světelnou stránku večera vymyslel Marc Brickman, který dříve spolupracoval na show kapel Pink Floyd či Nine Inch Nails.

Přesto byl Hans Zimmer nervózní. "Jedna věc je rozhodnout se, že na koncert nenajmete dirigenta a že nebudete promítat ukázky z filmů. Ale pak ještě musíte docílit toho, aby ten koncert přesto fungoval, aby lidi přišli a byli spokojení," konstatuje.

Nakonec se Zimmer obával zbytečně. Prakticky každý koncert svého loňského evropského turné vyprodal a letos se vypravil na ještě delší šňůru − během pěti měsíců na třech kontinentech absolvoval 56 vystoupení. Pověst o kvalitě Zimmerovy show se rozkřikla, a tak si od něj například Coachella, populární festival nezávislé rockové hudby v americkém státě Kalifornie, objednal hned dvě vystoupení.

"Ze strany pořadatelů to byl značný risk, protože na Coachellu nejezdí zrovna ten typ lidí, kteří vyhledávají symfonické koncerty filmové hudby," vzpomíná Zimmer, přesvědčený, že na jeho vystoupení převážně nechodí právě tento typ posluchačů. "Jeden můj obchodní partner mi popisoval, kde na mém koncertě seděl. Na jedné straně měl matku se dvěma dětmi, po druhé ruce pankáče s čírem na hlavě. Je to neuvěřitelně pestrá skupina posluchačů," pochvaluje si skladatel

Vydání pražského koncertu také Hanse Zimmera svádí k bilancování. S odstupem času je přesvědčen, že jeho show boří stereotyp − tedy že klasická hudba je jenom pro vybranou skupinu lidí. "Podle mě naopak dokazuje, že orchestry jsou dnes relevantnější než kdykoliv v historii," říká. "Hodně to ale znamená i pro mě osobně. Podařilo se mi vymanit ze škatulky 'filmový skladatel'. Teď jsem prostě muzikant, který dovede vyprodat halu a odehrát skvělý koncert."

Co se záznamu pražského vystoupení týče, Hanse Zimmera prý nijak netrápí, kolik kusů nahrávky prodá.

"Spíš doufám, že mě přiměje trochu se nakopnout a napříště vymyslet úplně jinou show. Jsem zvyklý pracovat v oboru, kde člověk chodí od jedné práce k jiné. Složí hudbu k filmu, skončí a pak začíná pracovat na dalším projektu. Po vydání pražského koncertu mám teď obdobný pocit. Říkám si: tak tohle bychom měli. A co budu dělat teď?" ptá se Hans Zimmer.