Norsko posílá na Oscary film Thelma, v nitru jeho hrdinky se potkává Ježíš se Satanem

Led na jezeře je tak silný, že otec s dcerou, kteří po něm kráčí, nemusí mít obavy. Občas se pod ním mihne ryba jako připomínka lidské sounáležitosti s přírodou. Idylický výlet na lov v úvodní scéně norského thrilleru Thelma, jejž od včerejška hrají kina, však brzy skončí. Blonďatá holčička Thelma hledí na pasoucí se laňku, aniž by si všimla, že otec hlaveň pušky zacílil na její plavé vlasy.

Tragédie nepřijde, ale norský filmař Joachim Trier tímto mrazivým prologem nastavil očekávání diváků značně vysoko. Dále už vypráví o čerstvé vysokoškolačce Thelmě, která o tehdejších otcových děsivých úmyslech nemá nejmenší tušení. Potom vyjde najevo, že křehká Thelma, trpící občasnými psychickými záchvaty bez zjevné příčiny, rovněž nemá ponětí o spoustě dalších tajemství, která jsou ukryta hluboko v rodinném kruhu.

Joachima Triera objevil filmový festival v Karlových Varech, kde před jedenácti lety získal cenu za režii svého debutu Repríza. Jeho nynější, značně ambiciózní čtvrtý film kandiduje za Norsko na Oscara. Trier v něm vzdává poctu dnes už klasickým nadpřirozeným hororům ze 70. let, jako je Carrie režiséra Briana de Palmy či Vymítač ďábla Williama Friedkina.

Během Thelminých záchvatů se dějí zvláštní věci. Začne to nárazem ptáka do okenní tabule školní budovy, ale jak film postupně odhaluje rodinnou minulost, objevují se jevy, které už nelze běžným rozumem vysvětlit. Křesťansky vychovaná, křehká, plachá, ale přitom usměvavá a vstřícná Thelma v sobě ukrývá démony. A pod ledem jezera vedle jejího rodného domu nespočívají pouze ryby.

Trier však nenatočil podobně fyzický, intenzivní horor jako tvůrci, jimiž se zjevně inspiroval. Dlouhou dobu si s divákem pohrává, nabízí spíš úspornou psychologickou studii, která by mohla snadno fungovat i bez nadpřirozené linky. Stojí na přesných hereckých výkonech, především představitelky Thelmy. Ta na univerzitě v Oslu objevuje nový svět večírků, alkoholu a prvních polibků. Zde každý drobný úsměv nese význam.

Zcela všednodenní zápletka udrží pozornost diváka nejen díky předtuše věcí, které teprve přijdou, ale též díky atmosférické hře s obrazem i zvukem. Záhy se ukáže, že Thelminy občasné vize plné hadů plazících se po nahé pokožce nemají jen symbolickou povahu.

Trier vystavěl film jako uměleckou hru s žánrovými motivy i jako drama o asymetrickém vztahu rodičů a dětí. Dlouho není jasné, kdo je původcem zla, které Thelminu rodinu postihlo. Jen pozvolna se odhaluje, co všechno rodiče dceři zamlčují a hlavně proč to zamlčují.

Nadpřirozený motiv slouží především k zesílení témat jinak typických pro severská filmová dramata, která se často týkají čehosi prohnilého v království "norském". Tak jako v mnoha skandinávských filmech i zde orchestrální aranžmá i tiché, leč neklidně znějící hudební plochy podkreslují vyprávění o společnosti, v níž jsou navenek všichni šťastní. Ale jen navenek.

Vedle toho Trier promýšlí třeba otázku, zda je Thelma hrdinka, či antihrdinka. Celý snímek stojí na podobných, leč sofistikovaně podaných protikladech, na tom, že dobro a zlo od sebe nikdy nemá tak daleko jako v žánrových filmech. Thelma je záměrně chladné, vizuálně vtahující, kultivované dílo. A právě v tom posledním přívlastku je potíž.

Trier nakonec intenzivněji útočí na rozum než na srdce diváků. Nekončí sice u jednoduchých žánrových dělítek, ale veškerá tajemství vyjeví až příliš brzy a odhalení, že Ježíš i Satan mohou přebývat ve stejném člověku, nakonec spíš pohřbí potenciál díla, které zprvu slibovalo mnohem víc.