Podstata komunismu ležela v lágrech na Sibiři, naznačuje kniha o prostějovské oběti velkého teroru

Na pultech knihkupectví se objevily další lágrové vzpomínky. Dny mého života prostějovské rodačky Heleny Frischerové však zachycují více než neohraničenou − a tématem bohužel stále aktuální − brutalitu komunistického režimu. Jsou také nečekaným doplňkem již klasického románu Jiřího Weila zvaného Moskva-hranice. Toto literární varování z roku 1937 autor zpracoval právě na základě příběhu Heleny Frischerové.

Ještě po pádu komunismu se badatelé drželi verze, že tato politická vězeňkyně období velkého teroru nepřežila, že byla popravena. Ona však hrůzy přestála a o deseti letech strávených v lágrech a pracovních táborech na Sibiři podala zprávu. Jejího vydání v ruštině se nedočkala, zemřela v roce 1984. Nynější český překlad je doplněn životopisnou studií z pera rusistky Aleny Machoninové. Ta je velmi cenná. Co víc můžeme pro nevinně týrané a dávno mrtvé vězně udělat než znát jejich příběh? Nechat se obstoupit tou hrůzou, v níž oni museli žít − a jednat podle toho.

Frischerová v lágrech prožila celé desetiletí v rozmezí let 1937 až 1947. Po pokusu o znásilnění kriminálními vězni, snaze utéci skokem do mrazivé řeky a dalších příkořích v jednu chvíli skončila na jakési lágrové psychiatrii − samozřejmě jako ošetřovatelka, výše popsané nezavdávalo nejmenší příčinu k úlevám.

Zde potkala pacienta, kterého se ostatní nemocní i personál báli. Tento mrzout a uzurpátor po chodbách vylepoval fiktivní příkazy o vyhnanství, hromadném zatýkání a vůbec nejraději o popravách druhých pacientů. Stačilo, aby se mu někdo znelíbil, a už psal: "Přikazuji popravit ve 24:00 vězně. Bez soudu. Bez možnosti odvolání." Vrtoch šílence? Strach, který vyvolával, byl v období, kdy se něco podobného venku dělo denně, velmi skutečný. Ostatně než se vězeň zbláznil, pracoval jako vyšetřovatel NKVD v obávané Lubjance.

Česká vězeňkyně brzy pochopila, že nejhorší jsou v lágru novinky. Každá změna vedla jen k horšímu. Frischerové zemřelo v náručí dítě, o které pečovala, stokrát mrzla na nesmyslných nástupech, denně byla ponižována bachaři. Přesto v sobě dokázala zachovat lidskost a cosi jako archetypální důstojnost. Požehnáním byla přátelství, která zde navázala. Blízký člověk a ochota pomáhat byly jedním z mála způsobů, jak přežít.

Kniha Dny mého života přichází k českým čtenářům v době, kdy je znovu relativizována podstata komunismu. Pro politiky pošilhávající na východ i pro jejich voliče by měly být Dny mého života povinnou četbou.

Podstata komunismu neležela v pořadnících na trabanty a nedostatku hygienických vložek, nýbrž právě kdesi na Sibiři. "Šedesátkrát mě vyváděli na popravu, těsně před ní rozsudek smrti odvolali, ale jen do další noci. Dceru deportovali do Uzbekistánu. Tam umřela. Manželka a matka takové hoře neunesly, zemřely. Téměř ve stejný den. Oba synové byli odsouzeni a pracují někde na Kolymě," svěřuje se Frischerové jeden vězeň. Tohle je komunismus. Nějaké další otázky?