Písně jako dělané pro Jarmilu Šulákovou. Dvojalbum připomíná vesměs valašské písně

Když letos v únoru zemřela nejznámější tuzemská folklorní zpěvačka Jarmila Šuláková, mnohým došlo, co vše pro lidovou hudbu znamenala. Nyní má sochu na Valašském Slavíně, in memoriam jí byla udělena Zvláštní cena města Vsetína i prezidentská medaile Za zásluhy. A také jí právě vyšlo rekapitulační dvojalbum zvané Jarmila Šuláková 1929−2017.

Proslavila se, ještě než jí bylo dvacet. Rozhlasový dramaturg Ivo Stolařík na Valašsku dostal doporučení od lidového muzikanta: "Já jsem teď našel jednu takovú děvčicu, kerá hezky zpívá. Nechceš si ji poslechnúť?"

Šuláková přišla, zazpívala a hned z toho bylo pozvání do ostravského rozhlasu. V dubnu 1949 její hlas poprvé zazněl ve vysílání a Šuláková se nestačila divit nad úspěchem: dorazily dva tisíce posluchačských dopisů.

Lidový valčík Okolo Súče se stal rozhlasovým hitem a výborně se prodával i na gramofonové desce. Ale Šulákové se z toho hlava nezatočila. Nikdy nebyla zcela profesionální zpěvačkou, pěta­třicet let pracovala ve vsetínské prodejně Supraphonu. Zpívala s valašskými kapelami Vsacan a Kyčera, roku 1952 začala účinkovat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů − tato spolupráce pak trvala 40 let.

Od začátku šedesátých let rovněž vystupovala a nahrávala s Cimbálovou muzikou Technik vedenou Janem Rokytou. I když v brněnském i ostravském rozhlasu nazpívala mnoho písní, desek jí zas tak moc nevycházelo.

Prvního alba Kyčera, Kyčera se dočkala až roku 1971: to jí bylo dvaačtyřicet a paradoxně za sebou už měla účinkování na třech dlouhohrajících deskách Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, vydaných v západní Evropě a Spojených státech.

Roku 1979 jí vyšlo ještě album s Technikem, ale víc toho začalo být teprve po roce 1989: archivních snímků i nových nahrávek. A ukazovalo se, jak byla Šuláková všestranná − interpretovala i písně z Rumunska nebo Albánie, nazpívala několik experimentálních skladeb, velmi dobře jí to šlo s rockovou kapelou Fleret za zády.

Jedním z jejích obdivovatelů byl spisovatel Ludvík Vaculík. Šulákovou poslouchal od začátku padesátých let, později si při návštěvě Vsetína koupil její desku, ale hned si nevšiml, že za pultem prodejny stojí sama zpěvačka. "Až na ulici, hleďa na fotografii na té desce, jsem si cosi uvědomil a vrátil jsem se: To jste vy? Možete sa mně tu podepsat?" vzpomínal Vaculík.

Nyní vydané dvojalbum sestavili synové Jana Rokyty z nahrávek, které vznikly s Cimbálovou muzikou Technik ve studiu ostravského rozhlasu v letech 1961 až 1996. Vesměs jsou to valašské písně, některé velmi známé − A vy páni muziganti nebo Gde je kostel, tam je fára.

Druhý disk přináší dosud nepublikované nahrávky, dlouho skryté v archivech. A na všechna stále sedí slova Ludvíka Vaculíka: "Jarmila Šuláková má krom rodu a nadání i veliké štěstí: že má pro ten hlas zrovna takové pěsničky. Jako by se pro ni urodily. Jsou slovem nebo notou někdy tak nenápadné, že by je nějaká zpívající fiflena nedbale přešla. Ale ona k nim a ony k ní pasují přesně, protože ona je pořád ještě taková, jací byli lidé, jimž ty písně napadly."

Zůstala taková až do konce života. Teď tedy byla Jarmila Šuláková vytesána do kamene a ověnčena medailemi. Nejdůležitější však je, že její nahrávky znějí pořád vitálně a znovu vycházejí.