Divadlo pod Palmovkou uvádí Klatova Shakespeara, polský režisér jako by chtěl otřást publikem

V jedné ze svých nejkrutějších komedií Něco za něco William Shakespeare svlékl pokrytectví moci do naha. Inscenace této hry v režii Poláka Jana Klaty, která měla předevčírem premiéru v pražském Divadle pod Palmovkou, klasikův příběh přitvrzuje obnaženou brutalitou, černou groteskou a iritujícím zvukem.

Děj plný znejisťujících zápletek a filozofujících dialogů je podobenstvím, které odkazuje k biblickému "oko za oko, zub za zub". Zároveň slouží jako úvaha o právu světské moci soudit a trestat, o zneužívání práva ve prospěch toho, kdo jej uplatňuje. Shakespearova temná komedie zpochybňuje vlastně vše, oč se lidská společnost opírá, dokonce poukazuje i na paradoxní povahu ctnosti.

V Klatově verzi temnotě předlohy odpovídá i depresivně černá scéna uspořádaná podle půdorysu alžbětinského jeviště, horizontu dominují dvě spuštěné oprátky. Prostor − po stranách ohrazený odpornými plastovými ploty a naplněný tvrdou, agresivně zesílenou hudební kulisou − od začátku nevěstí nic dobrého.

Jan Klata text Shakespearovy komedie zkrátil, upravil a přiléhavě opepřil vulgarismy i současným jazykem. Drží se jeho smyslu, ale zjednodušuje, přidává na razanci i přímočarosti, což se týká také překvapivého pojetí některých postav. Jako v jiných svých inscenacích provokativní režisér používá expresivní pohyb nebo popkulturní odkazy. Důsledně a naturalisticky na scéně ukazuje obludnost, kterou si u Shakespeara lze jen domýšlet. Jako by chtěl publikem otřást do hloubky a násilnou podstatu moci ho nechat fyzicky pocítit.

Jan Vlasák hraje Knížete, hybatele, který se až dětinsky baví svou neomezenou mocí. Oblečený v bílém "barokním" oděvu s dlouhou parukou je ztělesněním dobových představ o vládci z boží vůle. Naoko opouští město a předává vládu ambicióznímu Angelovi s tím, aby ctil zákony a prosazoval je. V převlečení za mnicha ovšem voyeursky sleduje, jak jeho pověřenec podléhá mocenským svodům.

Za Angelem přichází novicka Isabela, aby poprosila o milost pro svého bratra − byl odsouzen na smrt, neboť přivedl dívku do jiného stavu. Angelo však výměnou za milost žádá, aby se mu ctnostná Isabela odevzdala.

Tereza Dočkalová v roli Isabely s málokdy vídanou lehkostí "tančí" režisérovy extrémní představy o extázi víry. Bezprostředně přistupuje ale také k shakespearovským veršům a přesně vystihuje onu jakoby stále udivenou a urputnou logiku ctnosti.

Jan Teplý coby Angelo naopak dobře načrtává portrét ctižádostivého manažera, uspokojujícího své sexuální potřeby pragmaticky, s prázdným pohledem a bez stopy emocí. Úhledné monstrum oblečené v byznysovém obleku pošitém perlami zlidšťují okamžiky strachu a nejistoty.

Převlečený Kníže v podání Jana Vlasáka nakonec vše nastraží tak, aby se Angelovi místo Isabely poddala dívka, kterou kdysi opustil, protože přišla o věno. Zdá se, že dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno. Hlas osvíceného Knížete zní odkudsi shůry jako vůle boží. Nakonec s Isabelou zůstane na scéně sám a nabízí jí ruku.

Shakespeare nechává konec otevřený. V Klatově inscenaci se však starý kníže pomalu svléká. Závěr je to dlouhý a díky Vlasákově suverénní, na české poměry hodně odvážné interpretaci hned tak nezmizí z paměti.

Extrémně silných obrazů je v inscenaci mnoho. Imaginace Jana Klaty se svobodně, a často s poťouchlým humorem, pohybuje napříč časem a prostorem. Například proutník Lucio se na scéně objevuje polonahý v "kostýmu" plavčíka pobřežní hlídky a na konci je potrestán souloží se sexuální pomůckou: do zákulisí odskáče na gumové panně, vleže za pomoci kopulačních pohybů.

Komentářem na téma trest smrti je scéna, v níž se demonstruje poprava na elektrickém křesle − groteskně, až mrazí.

Klatova inscenace rozhodně není prvoplánovou provokací, za niž ji část zkoprnělého publika na premiéře zjevně považovala. Režisér zkoumá témata Shakespearovy hry poctivě a do hloubky, byť možná pro české publikum trochu hermeticky. Zasvěcení v ní přirozeně mohou číst odkazy na polskou vládu strany Právo a spravedlnost, která omezuje liberální svobody a zaštiťuje se při tom tradicí a vírou.

Režisér Klata s ní má osobní zkušenost. Po pěti letech úspěšného šéfování Národnímu Starému divadlu v Krakově, mnoha prestižních oceněních a zahraničních hostováních byl vloni na podzim ministerstvem kultury odvolán z funkce.

Jeho inscenace Něco za něco má ovšem i obecnější rovinu a k jejímu vnímání české publikum nepotřebuje znát polské reálie. Stačí trochu otevřenosti. Klata zviditelňuje pokrytectví moci, která se pod záminkou obnovy zákonnosti dopouští násilí. Je to ďábelský, temný svět. A byla by škoda, kdyby si ho české publikum − zpravidla bažící hlavně po bezzubé laskavosti − nechtělo pustit k tělu.