Na veletrh Svět knihy přijede izraelský spisovatel Grossman. Přiveze tragický román o stand-up komikovi

Veletrh Svět knihy už má hlavní hvězdu. S delegací čestného hosta, jímž je letos Izrael, na pražské Výstaviště dorazí renomovaný izraelský prozaik David Grossman.

Bude to už jeho třetí návštěva v Česku, avšak dobře načasovaná: čtyřiašedesátiletý autor vloni získal Mezinárodní Man Bookerovu cenu za román Přijde kůň do baru, jejž v češtině u příležitosti květnového veletrhu vydá nakladatelství Mladá fronta.

Jednomu Čechovi už kniha učarovala teď − v Německu působící divadelní režisér Dušan David Pařízek koncem léta uvede její dramatizaci na Salcburském festivalu.

Přestože román se odehrává v prostředí stand-up comedy, "Přijde kůň do baru…" je přesně ten typ vtipů, jichž má jeho protagonista plné zuby.

Před publikum v malém izraelském městě mezi Tel Avivem a Haifou předstupuje sedmapadesátiletý Dovele. Rudé kšandy, potrhané džíny, kovbojské boty. Vypadá na umření, je pohublý a divně křečovitý. Občas sklidí vlažný potlesk za nějaké to "Jsme vyvolený lid, Bůh měl i jiné možnosti, ale vybral si nás!", popřípadě "Mým životním úspěchem je, že jsem zplodil rodinu, která je početná a sjednocená − proti mně!"

V hledišti sedí vojáci, motorkáři. Moc se nebaví. Dovele jim vypráví, jak všichni jeho předci v koncentračním táboře prošli rukama doktora Mengeleho. "Byl to takový náš rodinný doktor," žertuje. "Do ciziny jsme jezdili jen za účelem vyhlazení!" To už je moc, lidé bučí, někteří se zvedají a odcházejí.

Román se odehrává během dvou hodin, kdy Doveleho stand-up otřesně selhává. Přechází ve vážné vystoupení ublíženého muže, jenž se vždy za pět minut dvanáct zachrání vtipem, ale ve skutečnosti účtuje s životem jako na smrtelném loži. Líčí strašné soužití s rodiči, šikanu v dospívání, jednu tragédii za druhou.

Jenže co s tím? Lidé se přišli bavit, nikoliv projevovat empatii. A už vůbec nečekali, že emocionálně raněný Dovele začne slovně napadat také je a nakonec fyzicky ubližovat sám sobě.

To, co se na jevišti odehrává, by vysvětlil leda psycholog. Mohl by říct, že Dovele byl kdysi obětí krutosti, a tak teď ubližuje jiným. Zároveň komik nepřetržitě udržuje oční kontakt s jedním divákem − dávným kamarádem z dětství, soudcem, jehož sem enigmaticky pozval. Možná hledá otcovskou figuru, možná chce, aby byl nad jeho životem vynesen jakýsi ortel, uvažuje čtenář.

Prozradit víc z Doveleho vzpomínek nelze. Autor knihy Grossman dobře dělá, když v rozhovorech nabádá, aby podrobnosti zůstaly utajeny.

Ostatně každý ten román přečte jinak a vyložit jej lze mnoha způsoby. S odstupem popisuje situaci, v níž desítky lidí jako hladová zvěř pozorují utrpení jedince. Jeho bolest jim je ukradená, nijak mu nepomohou. Jako společnost selhávají. Je paranoidní vidět v tom paralelu s uprchlickou krizí?

Další výklady plynou z izraelských reálií − v jisté části příběhu si Dovele musí vybrat mezi dvěma lidmi, již jsou mu nejbližší, což je krutost, k jaké některé Židy nutili nacisté v koncentračních táborech. Poslední věty románu zase zřejmě odkazují na Jom ha-zikaron, tradiční izraelský den vzpomínek na padlé vojáky.

Román lze číst také politicky, jako metaforu o Izraeli. Autor knihy Grossman dlouhodobě kritizuje tamní vládu, přesvědčen, že Palestincům měla dávno vrátit takzvaná okupovaná území. Že Stát Izrael je rukojmím svých dřívějších špatných rozhodnutí − jako komik Dovele.

Grossman bude izraelskou vládu jistě kritizovat také na veletrhu Svět knihy, ale to nemusí být nutně klíč k románu. Ne vše, co nějaký Izraelec napíše, je komentář k soužití s Palestinci.

Jednomu čtení už se Grossmanovy romány nevyhnou − v izraelsko-libanonské válce roku 2006 spisovatel ztratil svého dvacetiletého syna. Do dokončení vojenské služby chlapci chyběly tři měsíce, zemřel dva dny před uzavřením příměří.

Grossman už ztrátě blízkých věnoval dva předešlé romány, z nichž Žena unikající zprávě vyšla také v českém překladu. Přijde kůň do baru tedy pomyslnou trilogii završuje.

Kniha je to napsaná špičkově, dokonale proškrtaná, bez zbytečného slova. Osobitě pracuje s židovským humorem. Vtahuje čtenáře do atmosféry a přenáší na něj mechanismy stand-upu: tam, kde publikum ani nedutá, vyprávění nabírá spád. Naopak v pasážích, kdy lidé z představení odcházejí, má i čtenář chuť přestat.

Do jednoho gesta se ovšem může vcítit každý. Proti stand-up komikovi se spikl snad celý svět. Aby to nějak snesl, stoupne si na hlavu − a začne chodit po rukou. Dnes docela výstižná reakce na ledacos.