Metr na operu Jiřího Černého: Mladá krev ve staronové newyorské Bohémě

Tím, čím je pro Prahu Smetanova Prodaná nevěsta, pro New York zůstává Bohéma od Giacoma Pucciniho. V historii tamní Metropolitní opery se doteď dočkala více než 1300 rekordních provedení.

Už začátkem 20. století byly během pětitýdenní návštěvy mistra italského verismu v New Yorku uvedeny všechny čtyři jeho poslední opery; Bohéma zároveň i na další newyorské scéně, v Manhattan Opera House.

Sobotní přímý přenos obnovené inscenace Franka Zeffirelliho z roku 1981 ukázal návštěvníkům dvou tisíc světových kin včetně těch českých nekonečnou lásku Newyorčanů se vším všudy: tleskali i výpravě po otevření opony v druhém jednání hemžícím se figurkami z Latinské čtvrti v Paříži.

V prostředí realistickém až po květináče za oknem chudého uměleckého podkroví drží svůj rekord také Zeffirelliho inscenace: dosud má za sebou 475 uvedení. Vystřídalo se v nich 48 sopranistek v úloze švadlenky Mimi a 46 tenorů coby básníků Rudolfů.

V historických komentářích se objevuje i jméno Jarmily Novotné. Mnozí dnešní čeští diváci samozřejmě pamatují zářivé gramofonové nahrávky šestadvacetiletého Petra Dvorského a ti nejstarší i nepřekonatelné podání Beniamina Gigliho z kompletu Bohémy v roce 1938.

Přesto by snad jen zatvrzelí staromilci nepodlehli milostné něze a ryzímu přátelství šesti dnešních postav pařížské Bohémy. I když zdaleka ne všichni jejich představitelé jsou hvězdami světové opery.

Nové obsazení je silné už svým mládím: zhruba kolem pětatřiceti let. Režisér obnovené premiéry Gregory Keller zřejmě nechal každého hrát podle chuti. Málokdy třeba při setkání čtyř kamarádů tolik prostoru dostává skladatel Schaunard jako tentokrát hravý barytonista Alexej Lavrov. Při árii filozofa Collina o loučení se starým pláštěm se, pravda, od Matthewa Rose nedočkáme basové plnosti, aby nám třeba připomněla slavnou historku, jak si legendární tenorista Enrico Caruso v této scéně stlačil klobouk do čela a loučení s pláštěm odzpíval místo ochraptělého basisty. Jinak ale Rose zdravě řádí v mansardě s ostatními.

A přece středem opery zůstávají milenci Rudolf a Mimi. Oba jejich představitelé jsou doslova zpívajícími herci. Nic proti bouřlivému potlesku po každé jejich árii, ale nejpřesvědčivěji působí v kratších pasážích a ve dvojzpěvech. Tam se člověku zdá snad nejvíc pochopitelné, proč Pucciniho obdivovali Ravel, Debussy, Schönberg i Janáček, zatímco jiní hudebníci ho častují frázemi o italském kýčaři.

Americký tenorista Michael Fabiano je stále na vzestupu. Výškami ještě nedorostl Pavarottiho ani lyrismem Gigliho, energie a přesvědčivosti však má na rozdávaní. V jeho výrazu nejsou "odpočinková" místa. Už dnes je tak komplexním operním umělcem, jakým na svém vrcholu býval Placido Domingo.

Kdyby operní zpěvačky dostávaly role přísně podle svého vzhledu, Sonja Jončevová by si souchotinářku Mimi, od poloviny opery předurčenou ke smrti, nezazpívala nikdy. Bulharská sopranistka krev a mléko, o přestávkách při rozhovorech ta nejrozvernější, všechno "uhraje" hlasovými proměnami: odhodlání, křehkost i naději. Posledně Tosku, v dubnu Verdiho Luisu Millerovou. Dovede se i přizpůsobit hlasové barvě a náladě svého protějšku. K nejsilnějším místům proto patří čtyřzpěv s Rudolfem, Marcellem a Musettou ve třetím jednání.

Druhý milenecký pár, třebaže Puccinim i jeho libretisty obratně a vděčně pojatý jako protipól, zůstává ve srovnání s Jončevovou a Fabianem zkrátka druhý. Bezchybný americký barytonista Lucas Meachem svého malíře Marcella zpívá lahodně. Herecky místy tápe. Jeho krajanka Susanna Phillipsová se i ve svém šestém přímém přenosu z Met cítí jako doma. V roli Musetty už ale jiné sopranistky perlily víc.

Dirigent Marco Armiliato zná Metropolitní operu už dvacet let. Nač sáhl, to mu vycházelo. Orchestrální jiskření i mimořádně působivé hlasové dojetí.