Česká politika je boxerská reality show. Ale můžeme si za to sami

Máme za sebou týden, který nás v příštím mezinárodním žebříčku svobody médií posune zase o něco níž. Od roku 2014 jsme se v přehledu Reportérů bez hranic propadli o deset míst, ze 13. příčky na 23. místo. Vykazujeme sestupný trend, zatímco taková Kostarika za stejnou dobu naopak postoupila do první desítky a je teď celosvětově šestá. Kostarika! Kdo je tady teď banánová republika? My. A kdyby vám to snad nestačilo, osmá je Jamajka, kde "od února 2009 nedošlo k žádnému zásadnímu násilí vůči novinářům či ohrožení svobody médií". Tamní parlament navrch zrušil trestný čin pomluvy, protože mu verbální trestné činy přišly v rozporu se svobodou slova a zneužitelné.

Svět zvedá obočí nad děním v České republice častěji než dřív. Bývali jsme nudně spořádaný region. Léta nás hladili po hlavě jako premianta postsovětského bloku, který nevyšiluje jako Polsko nebo Maďarsko, ekonomicky je na tom lépe než Slovensko a je společensky mnohem dál než Bulhaři a Rumuni. Bylo to příjemné šimrání pod bradou, a navíc přece všichni padali na zadek z Jágra a Kvitové, že ano? Kromě toho se od nás nečekala žádná dramatická revoluce, emoční vzepětí dáváme častěji najevo spíš při sportu než ve společenských otázkách. Zahraniční reportéři i diplomati nás ve zprávách pro své domovské země popisovali jako cyniky se sklony k černému humoru, kteří své protivníky spíš ožerou, než aby na ně tasili zbraň. Pivo nebo slivovice jsou pohodlnější, kdo by se pak čistil s tou krví?