Nečekaná renesance patafyzické ekonomie

Ekonomie by ráda byla vnímána jako exaktní věda, ale u veřejnosti tu pověst nemá. Natož u politiků. Ti si z receptů nabízených širokou škálou ekonomických směrů vybírají typicky to nejprůchodnější a krátkodobě nejpopulárnější, bez velkého ohledu na dlouhodobé dopady.

Některé základní pravdy, srovnatelné třeba s malou násobilkou, však byly už desetiletí považovány za tak zjevné, že se je ve standardních zemích nikdo ani nepokoušel zpochybnit. Už proto, aby se nezesměšnil. Zdá se ale, že zábrany padají a iracionální recepty jsou čím dál populárnější. Přitom nejde jen o extrémy typu Venezuela či Severní Korea, které se od tržní ekonomiky se všemi jejími výhodami a nevýhodami odřízly vědomě.

Úroky vzhůru nohama

Při pohledu zdálky vypadalo Turecko dlouho jako kandidát na dalšího ekonomického tygra. Hospodářství roky rostlo slušným tempem a nové bohatství bylo znát ve městech i na venkově. Zásluhy si za to připisuje prezident Erdogan, který z pozice premiéra a poslední roky jako hlava státu vládne čím dál tvrdší rukou už 15 let.

Boom přilákal řadu investorů, pro něž měla istanbulská burza řadu lákadel. Inflace v zemi byla vyšší než ve vyspělých zemích, ale většinou dosahovala jen jednociferných hodnot. Excesy z konce sedmdesátých a z první poloviny 90. let, kdy vláda s očekávatelným výsledkem tlačila na centrální banku, aby monetizovala (v podstatě zrušila) velkou část státního dluhu, a inflace následně vyskočila nad sto procent, byly zapomenuty.

Jenže autoritativní vláda není levná. Turecko provádí řadu nákladných politik (zvýšilo třeba dotace zemědělcům nad úroveň běžnou v EU), vede za hranicemi a vlastně i uvnitř země nákladná vojenská tažení a dost také ukousne korupce. Pak stačí, aby růst ochabl (letos má dosáhnout jen 2,5 procenta a v roce 2019 ještě klesne), a pro autoritativní vůdce má problém. Zvlášť když jsou volby na dohled.