Sloupek Miloše Čermáka: Hola, hola, vojna volá. Budeme zase z chlapců vyrábět chlapy?

Ta myšlenka mi bleskla hlavou a zasáhla mě nepřipraveného. Byla nečekaná, až šokující. Vynořila se z temných zákoutí mozku a posměšně se na mě šklebila.

Styděl jsem se za ni. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to přihodí. Byla v naprostém protikladu s tím, za jakého se považuji člověka: noblesního, velkorysého a tolerantního.

Jasně, byla to jen myšlenka a nahlas nezazněla. Mohl jsem ji sám před sebou zatajit nebo předstírat, že neexistuje. Ale to by bylo zbabělé a nepřípadné.

Stalo se to na rušné ulici. Kontext neuvádím na svou omluvu, protože je mi jasné, že to, co jsem si pomyslel, nelze omluvit. Ale i tak chci, abyste věděli, že ten dvacetiletý muž, který vyšel z holičství v Karlíně, měl našamponovaný plnovous, byl oblečený do kraťasů se žlutými kšandami a na chodníku naskočil na koloběžku.

A moje první myšlenka zněla: "Fešáku, tak tys jeden z těch, kteří by povinnou vojnu potřebovali jako sůl. Oni by si tě tam už srovnali."

Okamžitě jsem se zastyděl a hned druhá myšlenka zněla: "Tak a teď už jsi opravdu starý nerudný člověk. Rychle se vzpamatuj!"

Zklamání nad sebou samým ovšem zůstalo.

Aby bylo jasno, nabídnu ještě další kontext. Jsem ročník 1968. V roce 1989 jsem byl ve čtvrtém ročníku vysoké školy a jednou týdně jsem s ostatními spolužáky místo do školy chodil na takzvanou vojenskou katedru.

Bylo to v Ječné ulici, a když jsme na plácku ve vnitrobloku trénovali pochodování, důstojníci nadšeně řičeli a ukazovali na mě: "No ty vole, podívej na toho dlouhýho, on je buď úplně blbej, nebo provokatér?!"

Vyřčenou otázku nechám bez odpovědi a jen podotknu, že o pár měsíců později už bylo všechno jinak. Vojenská katedra zrušená, Havel byl prezident a na Václavském náměstí v listopadu 1990 salutoval tehdejší americký prezident George Bush starší.

Devítiměsíční povinnou vojenskou službu jsem absolvoval v roce 1991. Nestěžuji si, díky době a dalším okolnostem jsem měl vojnu, která se nazývala "fešáckou".

Důstojníci si pořád nebyli úplně jisti, jestli jsou to oni, kdo v někdejší lidové a nyní demokratické armádě dává rozkazy, a jakkoliv se snažili říkat poctivě "pan poručík" a "pan podplukovník", stále jim sem tam ulétlo nějaké "soudruhu". Ale armáda se i pod nejvyšším velením absurdního dramatika pomalu vracela do běžných kolejí.

Z té doby mi zůstalo hluboké přesvědčení, že základní vojenská služba není nic než kolosální ztráta času a zbytečná buzerace. V totalitním režimu i demokratickém státě. Počátkem devadesátých let jako by jednak vymizel nepřítel ("konec historie", pamatujete?) a pak bylo jasně doložitelné, že malá profesionální armáda je levnější i efektivnější než armáda složená ze zástupů nemotivovaných, unuděných lemplů.

Kdybych měl napsat svůj seznam deseti nejdůležitějších událostí v české politice po roce 1989, bude tam − vedle prvních svobodných voleb v roce 1990 či našeho vstupu do NATO o sedm let později − nepochybně i zrušení vojny roku 2004.

Ovšem žijeme v době, která otřásá jistotami. Včetně těch polistopadových. Tak proč by nějaký politik nepřišel s tím, že znovuzavedení vojny je vlastně dobrý nápad?

Zatnout tipec generaci mileniálů

Hlavně vůbec nejde jen o Česko. Koncem června francouzská vláda schválila návrh prezidenta Emmanuela Macrona, aby byla znovu zavedena povinná vojna, zrušená koncem devadesátých let. Zákon musí ještě schválit parlament, ale to se považuje za formalitu.

Zprávy o francouzském kroku v médiích zpestřily dvě zajímavosti: že povinná vojna je původně francouzský "vynález", zavedený po dobytí Bastily a vyhlášení republiky. A že sám Macron povinnou vojnu neabsolvoval, protože patřil mezi první ročníky, kterých se týkalo její zrušení.

Přesto mladý a progresivní francouzský prezident nápadem na znovuzavedení vojny sbíral body už v předvolební kampani a jeho současný návrh podporuje více než 60 procent Francouzů. Vojnu už dřív letos − po osmi letech profesionální armády − zavedlo Švédsko.

Nahrávají tomu různé okolnosti. Jednou z nich může být zhoršující se mezinárodní situace, konkrétně na jedné strany obavy z putinovského Ruska a na straně druhé z toho, jak dlouho bude Trumpova Amerika ochotná garantovat evropskou bezpečnost a platit za ni.

Macronovou motivací je zase podpora sociální soudržnosti. Na to většina veřejnosti slyší ještě více než na strach z války. Zatnout generaci mileniálů a hipsterů trochu tipec, vymést jim z hlavy hlouposti a těm bohatým vyndat stříbrné lžičky z úst − pro běžného většinového voliče to musí znít jako dobrý nápad.

Znovuzavedení vojny je vysněným esem v rukávu každého správného populisty. Vždyť tady se dá apelovat na zodpovědnost, vlastenectví v nejlepším slova smyslu a výchovu ke správným hodnotám.

A hlavně: lidé to chtějí. Protože je osobně nějaké zavedení vojny bolet nebude. Bude se týkat mladých, avšak ti z velké většiny ještě nemají volební právo. A jak zní lidová moudrost, trochu disciplíny a pořádku potřebují jako prase drbání.

To ostatně tomu pitomci, který z karlínského holičství odjel na koloběžce, vyčítám nejvíc. Že ze mě, byť jen na několik milisekund, udělal průměrného většinového voliče.