HN: Do začátku Colours zbývá týden. Jak se cítíte? Jste nervózní?
Ani ne. Minulý víkend jsem si ještě zajela na svůj oblíbený festival v Rudolfstadtu a teď už celý tým fungujeme ve festivalovém módu. Dá se ale říct, že jsem v pohodě. Nedělám to poprvé.
HN: Colours děláte posedmnácté. Když jste v roce 2001 začínala, napadlo vás, že vydržíte tak dlouho a festival se rozroste do dnešních rozměrů?
Určitě jsem o tom takhle nepřemýšlela. Já se neohlížím dozadu, ale ani nepřemýšlím o budoucnosti. Ovšem je pravda, že na Colours už vyrostla jedna celá generace. Lidi, kteří tehdy ve dvaceti začali na festival chodit, mají dnes děti teenagery a ti už chodí taky.
HN: Který moment byl za těch 17 let nejtěžší?
Asi když jsme v roce 2012 opouštěli původní prostory, Černou louku, a rozhodli se přestěhovat do Dolních Vítkovic. Dostala jsem nabídku od Petra Koudely, ředitele Dolní oblasti, a podnikatele Jana Světlíka. Když jsem se tam přijela poprvé podívat, byly tam haldy a náletové dřeviny. Všechno zpustlé a zanedbané. Zdálo se mi neuvěřitelné, že by se tam další ročník mohl konat. Byla to výzva a podařilo se to. Dnes jsme v areálu, na který jsme strašně pyšní.
◼ Studovala na Masarykově univerzitě v Brně, obor český jazyk a dějepis. Chvíli učila, poté začala pracovat jako hudební redaktorka v Českém rozhlasu Ostrava, spoluvlastnila hudební klub Boomerang ve Stodolní ulici.
◼ V roce 1986 se snažila uspořádat svůj první festival Spirála, režim ho ale zakázal. Poté organizovala rockový festival v Dolní Lhotě, festival Hudba k tichu či Dolnolhotský buben. Z něj se v roce 2002 staly Colours of Ostrava.
◼ Nadšeně mluví o meditaci, k níž se dostala díky psychologovi a od poloviny devadesátých let učiteli buddhistické meditace Mirkovi Frýbovi. Nikoho k ní ale nepřesvědčuje.
◼ "Ani o tom moc nemluvím, pokud se mě na to někdo nezeptá jako vy. Ve firmě to asi ani většina lidí neví. Je to moje osobní cesta. Ale opravdu si myslím, že mi meditace hodně pomáhá i v práci. Když meditujete, jste soustředěnější a máte víc energie i odvahy dělat rozhodnutí. Třeba i neobvyklá. Když jsem se rozhodla, že do festivalu začleníme konferenci Melting Pot, zdálo se to kolegům jako nesmysl. A dlouze mě přemlouvali, že to nebude fungovat. Kdybych neměla tu vnitřní energii, možná se nechám přesvědčit. Ale já si tím nápadem byla jistá a neuhnula jsem."
HN: Tehdy byl Jan Světlík úspěšným vládcem velké strojírenské skupiny, dnes se jeho Vítkovice potýkají s problémy. Jak se s ním spolupracovalo vám?
Perfektně. Udělal všechno, co slíbil. On je pro Ostravu absolutně pozitivní osobnost. Zanechal tady obrovskou stopu. Díky němu je Dolní oblast fantastickým areálem, který je výjimečný nejen v rámci Česka, ale i Evropy.
HN: Dominantou je koncertní sál Gong, pozoruhodný i svou architekturou. Má tam pan Světlík stále svou židli s přišroubovanou jmenovkou?
Nevím, asi ano. On stále dělá výstavy, teď je třeba v Gongu Krištof Kintera. Jeho instalace, třeba tu známou desetimetrovou věž z praček, si lidé budou moci prohlédnout i během Colours. Pan Světlík je jedním z lidí, díky nimž můžeme být na Ostravu pyšní.
HN: Co by se dalo udělat, aby se Ostravě a celému regionu dařilo lépe?
Myslím, že Ostravě se daří fantasticky. Vznikají nové kavárny a restaurace, roste počet koncertů, výstav i festivalů. Mladí lidé si tu umí užívat. Ve městě se pořád něco děje. Nerozumím tomu, když si někdo stěžuje. Já vidím v Ostravě rozkvět. Žádnou krizi. Pro nás je krize jedině to, že nemůžeme sehnat brigádníky. Lidem se nechce pracovat. Což zase jen znamená, že se jim daří dobře.
HN: Ptal jsem se na nejhorší moment v historii Colours. Jaký byl ten nejlepší?
Na ten si nevzpomenu. Každý ročník je plný nejlepších momentů. Nedá se říct, který je ten nej nej. Mám ráda, když festival skončí a já můžu začít přemýšlet, jaký bude program toho příštího. Miluju, když festival stavíte jako mandalu z písku, hrajete si s tím celý rok zrnko po zrnku a pak během těch čtyř dnů foukne vítr a je to pryč. A vy začínáte znova. S novou vizí a energií. To mám ráda.
HN: Colours ale dnes nejsou jen o velkých vizích, na kterých asi vznikly, ale i o velkých penězích. Jaký je letošní rozpočet? Někde jsem četl, že přes 125 milionů.
Tak nějak. My to v tuhle chvíli ani přesně nevíme. Náklady rok od roku rostou. Včetně nákladů na kapely. Ty jsou letos někde kolem 2,3 milionu eur.
HN: To je skoro polovina rozpočtu.
Hlavně je to v korunách o 10 milionů víc než loni.
HN: Čím to je? Kapely podražují, anebo saháte po dražších interpretech?
Asi platí obojí. Že kapely podražují, to platí taky. Všechny zvedly ceny. Za posledních pět let možná o sto procent. A nejen světové, ale i ty české.
HN: Je těžké Colours financovat?
Shánění partnerů je celoroční dřina a piplačka. Máme tradiční spolehlivé partnery, se kterými festival děláme už roky. A daří se získávat nové.
HN: Bez partnerů by to nešlo?
Myslíte, že bychom si vystačili s příjmy ze vstupenek? To ani náhodou. Ty tvoří třicet až čtyřicet procent. Zbytek máme od partnerů. Zahraniční festivaly se bez partnerů také neobejdou, ale tam je ten poměr opačný. Je to dané cenami vstupenek, my je stále držíme poměrně nízko. To je taky moje odpověď lidem, kterým se třeba nelíbí některé konkrétní partnerské firmy. Nebo kteří si stěžují na komercializaci. Musí si uvědomit, že partneři jim platí víc než polovinu vstupného.
Co se dočtete dál
- Jaké to je být "majitelkou festivalu"?
- Jak Zlata Holušová "prodává" Česko třeba bubeníkovi z Afriky?
- Co dělá ona osobně během festivalu?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
