Sloupek: Každý v sobě máme rotvajlera, který čeká na svou šanci aneb O subtilním umění štvát lidi

Seděl jsem s kamarádem a ten mi říká: "Člověče, jak stárnu, bojím se, že mě baví štvát lidi."

Nechápavě jsem se na něj podíval. "Jak štvát lidi? A čím? Že jsi úspěšný? Nebo bohatý?"

"Ne," odpověděl. "Prostě mě baví je vytáčet."

Jistý smysl to dává. Když vám je třicet nebo čtyřicet, lidi neštvete. Máte na práci důležitější věci, samozřejmě pokud se nejmenujete Ovčáček nebo Václav Klaus mladší.

Žijete pro své sny. Že vyděláte hodně peněz, objevíte lék proti rakovině nebo dostanete Nobelovu cenu. Jenže v padesáti se dlouze zamyslíte a řeknete si: "Hm… možná ne!" A najednou máte spoustu času. Například štvát lidi.

Dojde vám, proč vašeho dědu tato činnost tak těšila. Takový hodný a milý člověk, až pro vás bylo záhadou, proč ho baví štvát lidi. Včetně babičky.

I štvát lidi se musíte naučit. Českým zenovým mistrem v oboru je Miloš Zeman. Nikdo to neumí líp. Co předvádí, je čistá, nebál bych se říct dokonalá práce.

Mysleli jsme si, že přeborníkem v tomto oboru byl Václav Klaus. Klobouk dolů, dělal to dobře. Ale pořád měl ještě další agendu. Všechny ty jeho výlety do nočních barů s letuškami nebo ukradená plnicí pera v Chile. Václav Klaus byl člověk, jehož slabosti sem tam vítězily nad čistým uměním s*át lidi.

Miloš Zeman je jiný formát.

I když si obleče bermudy a sandály a jde se na rybník cachtat v nafukovacím člunu nebo přednáší na Fóru průmyslníků, jeho jediným zájmem je naštvat co nejvíc lidí.

Ale učit se lze nejen od mistrů. Všímám si i drobné kvalitní práce v terénu.