Staré časy Jana Štětky: Pobělohorská normalizace a švédský paradox

Od dob Františka Palackého, Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého má většina Čechů a českých škol jasno, jak interpretovat národní dějiny. Tak třeba za husitských válek jsme to nandali celé Evropě včetně Říma. Jasné plus. Jiří z Poděbrad málem slavně založil OSN. Plus. České stavovské povstání v roce 1618 bylo sice zpackanou, ale spravedlivou reakcí na náboženský i národnostní útlak ze strany cizáckých Habsburků. Taky plus.

A naopak − například nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526 začala třísetletá poroba národa. Minus. Bitva na Bílé hoře byla národní tragédií. Velké minus. Vestfálský mír v roce 1648 sice ukončil hrůznou třicetiletou válku, ale definitivně u nás odstartoval dobu temna, protože stvrdil nadvládu Habsburků a katolicismu v českých zemích a znemožnil návrat exulantů včetně Jana Amose Komenského. Zase minus.

Zahození švédské naděje

Tenhle černobílý výklad postavený na pohledu českých protestantů provokuje svou ideologičností. Nadutě se tváří jako jediný možný − což taky v určitých dobách bohužel byl. Je tu ale jedna věc, kterou hlava nebere. S logikou nastíněné linky českých plusů a minusů je v příkrém rozporu zafixovaná hrdost na to, jak se Pražané ubránili Švédům obléhajícím Prahu v létě a na podzim roku 1648.

Ne že by si naši předkové nepočínali statečně. Ale máme-li se na tuto právě tři sta sedmdesát let starou událost dívat "jiráskovsky", očima poražených povstalců z Bílé hory, pak šlo přece o tragédii. Nikoli o úspěch. Definitivně tím byly zmařeny šance na revizi debaklu českého stavovského povstání.

Bylo to totiž právě protestantské Švédsko, které na jaře 1648 vyslyšelo naléhavé prosby českých exulantů. Těm vadilo, že rýsující se mírová smlouva předběžně počítala s návratem poměrů k roku 1624. Což by znamenalo, že vyhoštění čeští nekatolíci budou muset zůstat v cizině. Švédsko se proto rozhodlo zkusit ještě ovlivnit výsledek třicetileté války ve svůj prospěch a prosadit návrat ke stavu v roce 1618. Tedy před českým stavovským povstáním.

Váhu tomuto požadavku mělo dát obsazení Prahy švédským vojskem, které se zrovna nacházelo na českém a moravském území. Důležitou roli sehrálo i ujišťování českých exilových exulantů, mezi nimiž byl i Jan Amos Komenský, že Pražané dychtivě čekají na osvobození.

Nebyla to však pravda. Zhruba dvěma tisícům Švédů dorazivším potají od Chebu se podařilo v noci z 25. na 26. července 1648 po zradě jednoho císařského důstojníka překvapit pražskou posádku. Rychle obsadili Malou Stranu a Hradčany. Pak však narazili na tvrdý odpor nejen císařských vojáků, ale zejména dobrovolnických oddílů. Nikdo z obyvatel města Švédy nevítal.