Sloupek Miloše Čermáka: O drzém čele v naší neklidné době

Před přepážkami 39 až 46 se klikatila dlouhá fronta. Podíval jsem se nervózně na hodinky: "Panebože, to nestihneme. Vždyť nám to uletí!"

Kamarád se usmál. "Nesmysl," řekl. "Tady čekat nebudeme. Jdeme tam!"

A ukázal na přepážku 47 s nápisem "business". Pro pasažéry s letenkami do byznys třídy, případně se zlatými nebo stříbrnými kartami aerolinií.

Před ní čekali jen dva lidé.

"Ale my patříme do economy," namítl jsem. "Nebo ty snad máš zlatou nebo stříbrnou kartu?"

Zavrtěl pobaveně hlavou a postavil se do krátké fronty. Za pět minut byl odbavený, a když viděl, kolik mám před sebou ještě lidí, pobaveně zavrtěl hlavou podruhé.

Letadlo mi neuletělo, setkali jsme se o půl hodiny později u nástupu. Já byl vynervovaný a utahaný, on si u terminálu stihl dát kávu s jablkovým koláčem.

"V čem je trik?" zeptal jsem se. "V ničem," odpověděl. "Prostě se chovám, jako že nějaký důvod k přednostnímu odbavení mám. Zatím to vždy prošlo," řekl.

"A nikdy ti nic neřekli?"

"Někdy si všimnou. Ale co mají dělat? Kufr už mám na páse, za mnou čekají další lidé a vyhazovat mě do další fronty se jim nechce. Takže já pokrčím rameny, oni také a za dvě minuty jsem odbavený." Ještě jednou se usmál. "Jednoduché jako facka!"

Jen jsem pokrčil rameny.

K úspěchu ne vždy pomůže majetek

Říká se tomu drzost. V češtině máme přísloví: drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Používá se dodnes. Když se podíváme do archivu, skoro každý den na nás někde vykoukne. A vždy v negativním významu.

"Drzé čelo" mají namátkou třeba Vojtěch Filip (protože zpochybňuje události srpna 1968), Andrej Babiš (je premiérem navzdory trestnímu stíhání) nebo David Rath (má jít do vězení, ale zároveň kandiduje na senátora).

Dobře, známe drzá čela, ale co to je, či spíše byl poplužní dvůr? To slovní spojení zní tak nějak utahaně, člověk je z něj hned unavený. Přitom má jednoduchý význam: poplužní dvůr bylo hospodářství tvořené statkem, desítkami hektarů půdy a zaměstnanci, dříve nevolníky.

Zajímavé je, že rčení nepůsobilo vždy negativně. Dávalo najevo, že má-li být člověk úspěšný a dostat se daleko, ne vždy mu k tomu dopomůže majetek. Že někdy je lepší být nesmlouvavý, sebevědomý až bezohledný. Že se to vyplácí.

"Toto úsloví se používá obvykle jako povzbuzující rada druhému, že suverénním vystupováním lze dosáhnout úspěchu spíš než pomocí majetku," uvádí Slovník české frazeologie a idiomatiky.

Povzbuzení! To jsme ani neměli ponětí, co všechny ty komentáře na adresu politiků znamenají.

"Jen tak dál s tím drzým čelem!" tedy může být vlastně milá pobídka pro premiéra. Byť v tomto případě není ani poplužní dvůr k zahození, zvlášť když je částečně zaplacený z dotací. Ale politiku nechme stranou.

Asi ten typ člověka znáte. Stojíte v dlouhé koloně na nábřeží a auta před vámi se sotva hýbou. Jste v jednom pruhu, vedle vás tramvajové koleje. Tam auta nejezdí.

Tedy… neměla by. Náš hrdina tam jede. Rázně a nesmlouvavě, s odhodlaným výrazem ve tváři. Nebo tak si to alespoň představujete. Dojede až k semaforům vzdáleným dvě stě metrů. V této nehýbající se zácpě vzdálenost rovnající se nekonečnu.

Dojede k semaforům, počká na zelenou a pokračuje dál. A pokud je třeba zařadit se do pruhu pro auta, dá blinkr a on ho nakonec někdo pustí. Nevěřícně na to zíráte. Tepová frekvence se vám zdvojnásobí. "No to si snad děláš srandu?" zasípáte na jeho adresu.

Ale on už je dávno z dohledu. Vy jste za tu dobu popojeli nějakých deset, možná patnáct metrů.