Udělám buď TOHLE, nebo TAMTO. Takže CO? Stručný návod, jak se jednoduše rozhodovat o složitých věcech

Když mi číšník přinese jídelní lístek, nemám nejmenší ponětí, jestli si dát rybu s grilovanou zeleninou, nebo telecí s kaší. Jsem naprosto ztracený.

Listuju jídelním lístkem a mám chuť na všechno a zároveň na nic.

A obvykle to skončí jednou z nejhloupějších otázek na světě, položenou člověku, kterého neznám a on nezná mě, a která zní: "Co byste mi doporučil?"

Každý den děláme spousty rozhodnutí. Některá zautomatizovaně a v podstatě nevědomky, jiná nás zaměstnávají a obtěžují.

Mám jet do Prahy po dálnici, nebo po staré silnici?

Budu čekat na tramvaj, nebo půjdu do Karlína ty dvě stanice pěšky?

Koupím si kávu v kavárně u zastávky, nebo v bistru po cestě?

Vyřídím dřív maily, nebo mám dodělat text rozepsaný ze včerejška?

Objednám si v restauraci z poledního menu jedničku, nebo dvojku?

A tak dál.

Když v roce 2017 představoval Microsoft svou aplikaci To Do, v reklamě tvrdil, že každý den uděláme v průměru 35 tisíc rozhodnutí. Mnozí to číslo kritizovali jako přehnané a nesmyslné. Jestliže má den 86 400 vteřin, museli bychom se rozhodovat zhruba jednou za dvě a půl vteřiny, včetně spánku.

Samozřejmě záleží na tom, jak budeme "rozhodnutí" definovat. "Mám se nadechnout, nebo nemám?" je možná něco, co náš mozek taky řeší, ale naše vědomí se to nedozví. Pokud se tedy zrovna netopíme.

Můžeme tedy brát v úvahu jen ta rozhodnutí, nad kterými přemýšlíme a která děláme zcela vědomě. Ve známé studii z roku 2000 nazvané Když je široký výběr demotivující jich psychologové Lepper a Iyengarová ze Stanfordovy univerzity napočítali v průměru 70 za den.

I to je vysoké číslo.

Nehledě na to, že všechna tato rozhodnutí mají konsekvence, s kterými se rovněž musíme vyrovnávat.

Někdy se dozvíme, jestli jsme se rozhodli dobře, nebo špatně. Příklad: na dálnici je nehoda, a tak cesta po ní trvá o 30 minut déle než po staré silnici.

Někdy máme jen pocit, že víme, jak jsme se rozhodli. Je to známá iluze, že jsme vždy v té nejpomalejší frontě v supermarketu. Když se pohybuje moje fronta a vedlejší stojí, nevěnuju tomu pozornost. Když je to naopak, trpím jako zvíře.

Nehledě na to, že když si kolega dá k obědu jedničku a já dvojku, vypadá na talíři to jeho jídlo mnohem líp než moje.

No a v mnoha případech vlastně ani nevíme, jak jsme se rozhodli. Když jedu tramvají, jsem v práci o 10 minut dřív. Když jdu pěšky, přijdu v dobré náladě po příjemné procházce.

Mimochodem, zmíněná studie ukázala dnes už docela známou věc, že jakkoli coby lidské bytosti horujeme pro svobodu volby, a to co možná největší, tak v realitě je svoboda volby − zvlášť když je moc velká − někdy kontraproduktivní.

A tak když dali psychologové respondentům z jedné skupiny na výběr ze šesti džemů a druhé z 24 džemů, víc si pochutnali a byli spokojení ti, kteří vybírali ze šesti.

Podobně když studenti měli za úkol napsat esej a zvolit si téma z šesti, nebo 24 možností, napsali lepší eseje opět při výběru ze šesti.

Rozhodování je zkrátka komplexní a psychology ne úplně probádaný proces. A to ani nemluvě o velkých, život měnících rozhodnutích, když si třeba vybíráme partnera, měníme práci nebo se rozhodujeme, zda bydlet ve městě, či na venkově.

Jak to udělat, abychom se rozhodli správně? Nebo aspoň abychom ze všech možností nevybrali tu nejhorší? Jsou na to nějaké triky? Nebo postupy?

"Schopnost činit promyšlená dlouhodobá rozhodnutí je jednou z jedinečných vlastností Homo sapiens, společně s technologickými inovacemi a naším darem jazyka," píše Steven Johnson v knize Prozíravost: Jak děláme rozhodnutí, na kterých nejvíc záleží. Vyšla ve Spojených státech tento týden.

Je to strhující čtení, byť vlastně jen shrnuje to, co asi o sobě a svých myšlenkových pochodech většina z nás ví. Přečetl jsem ji za den a ptal se i známých a kamarádů, mimo jiné na Facebooku: Jak se rozhodujete vy?