Češi jsou národem pejskařů, akvaristů a chovatelů obecně. Ačkoliv se nezřídka setkáváme s případy chovů a množíren zvířat v otřesných podmínkách, lásku k chlupáčům, opeřencům, šupináčům, ale i plazům a dokonce hmyzu nám v obecné rovině nelze upřít. I když zdaleka ne u každého plně ve jmenovaném rozsahu. Horší je to už však s odpovědí na otázku, kolik z nás si dá tu práci s tím, aby svůj vztah ke zvířeti doprovodil i snahou poznat potřeby daného zvířete. Příliš často se totiž setkáváme s chovateli, především pejskaři, kteří až trochu sobecky přijímají lásku svého čtyřnohého přítele, aniž by mu ji opláceli správnou mincí. Tedy tak, aby mu prospívali a jednali skutečně v jeho zájmu. Těšit se z přízně a vděčných reakcí totiž nestačí. Mnoho pejskařů se bohužel domnívá, že nejlepší, co pro svého psa mohou udělat, je rozdělit se s ním o nedělní oběd a brát ho s sebou kdykoliv a kamkoliv. Stačí se však rozhlédnout po parcích a ulicích nebo zajít do veterinární ordinace a trochu sebekriticky si přiznat, že civilizační problémy lidské rasy přenášíme v příliš velké míře na ty, které tak bezmezně milujeme.

Zbývá vám ještě 30 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se