Politický talent vyrostl na řepě. Antonín Švehla se zaměřil na malé rolníky a s heslem "Venkov - jedna rodina" uspěl

Nechte maličkých přijíti ke mně. Biblická věta s jistou nadsázkou vystihuje, jaká strategie vynesla Antonína Švehlu a jeho agrární stranu na vrchol mezi českými politickými stranami. Za agrárníky původně vystupovali hlavně velcí statkáři, Švehla ale vsadil na malé rolníky a pod heslem "Venkov − jedna rodina" dokázal tuto silnou voličskou vrstvu ke straně připoutat.

Cesta vedla trochu oklikou, přes dlouholetý konflikt mezi cukrovary a pěstiteli řepy, za jejichž zájmy se mladý sedlák z Hostivaře u Prahy úspěšně porval.

České cukrovarnictví představovalo ve druhé polovině 19. století velký byznys a patřilo mezi nejsilnější hospodářské obory v rámci celé rakousko-uherské monarchie. V 80. letech pocházela z českých zemí pětina celosvětové produkce řepného cukru, na vývozu z habsburského císařství se toto odvětví podílelo zhruba deseti procenty. Zemědělci, kteří byli na pěstování řepy závislí, však projevovali čím dál větší nespokojenost s přístupem cukrovarů. Ty se spojovaly do kartelů a regulovaly výkup nejen diktovanou nízkou cenou, ale i omezováním dodávek podle pevně stanovených území.

Švehlovi se naskytla dobrá příležitost, jak zabojovat za sedláky, a mistrně ji využil. Jako člen vedení a později šéf Ústřední jednoty řepařů pro Království české rozjel ostrou kampaň proti cukrovarům, objížděl venkov, pořádal schůze, manifestace, a zorganizoval dokonce omezenou stávku řepařů v roce 1909. Cukrovarníci nakonec ustoupili z pravidel, kterých se dlouho nechtěli vzdát, tedy z "rajonizace" i cenového kartelu. Ačkoliv ve skutečnosti byl výsledkem spíše kompromis, v očích venkova vyšel ze sporu jako vítěz Švehla. A spolu s ním i agrární strana, která byla s obranářským sdružením úzce provázaná.