Válečné finále a Československo. Země přišla o milion lidí, zůstaly jí dvě armády a Spojencům splácela dluh

Euforie ze vzniku samostatného Československa před sto lety poněkud vytěsnila z hlav našich předků, že se tou dobou na frontách ve Francii a v Itálii stále ještě bojovalo i umíralo. Zatímco v severní Itálii uzavřelo Rakousko-Uhersko příměří 3. listopadu 1918, na západní frontě uhasl požár první světové války příměřím s Německem až 11. listopadu.

Toho dne měli Češi − alespoň ti ve vlasti − už docela jiné starosti. Zrovna začínalo vojenské obsazování Slovenska, jež vedlo k vytlačení Maďarů. Na demobilizaci, vyhlášenou císařem Karlem I. pět dní předtím, musela většina českých vojáků, vracející se z italských bojišť, rychle zapomenout.

Mladé Československo brzy vytěsnilo i čtyři roky válečných útrap a hladovění. Skutečnou válku totiž naprostá většina obyvatel nové republiky nepoznala. Její území sice decimoval hlad, bída a hospodářský úpadek, ale frontami a bojovou činností zasaženo nebylo. S výjimkou malé části nejvýchodnějšího Slovenska, kterou na krátký čas obsadila ruská carská vojska.

Válečné finále a ČSR

Další 3
fotografie

Dojem, že Československo vyšlo z války relativně nepoškozeno, je však klamný. Škody na majetku byly sice − na rozdíl od Francie nebo Itálie − minimální, zato sociální, demografické i finanční důsledky a problémy obrovské.

Mrtví, nenarození, invalidé

V první řadě znamenala první světová válka pro české země kompletní ztrátu zhruba 910 tisíc obyvatel. "Od roku 1785 (začátek statistického sledování pohybu obyvatel, pozn. red.) až do 90. let 20. století byla první světová válka jediným víceletým obdobím, v němž v českých zemích docházelo k přirozenému úbytku obyvatelstva," upozorňuje demograf Vladimír Srb.

Historici obvykle uvádějí velmi hrubý odhad, že ve válce bylo zabito až 150 tisíc Čechů. Z toho asi 145 tisíc v rakousko-uherských uniformách a pět tisíc v řadách legií. V tom však nejsou započítáni čeští Němci − celkově na bojištích padlo 236 tisíc obyvatel českých zemí. Připočítá-li se k tomu 70 tisíc zabitých obyvatel dnešního slovenského území (z toho 45 tisíc Slováků), dojdeme k číslu až tři sta tisíc. O tolik lidí přišla v letech první světové války populace budoucí Československé republiky. Vedle toho je ale potřeba k válečným ztrátám započítat i pokles porodnosti a zvýšenou úmrtnost. "Poklesem plodnosti válka způsobila rozkolísání do té doby pravidelné věkové struktury obyvatelstva, v níž vznikl několikaletý hluboký zářez, patrný ještě na počátku 21. století," konstatuje Srb.

O tom, jak válka snížila absolutní počet obyvatel českých zemí, vypovídají i údaje Českého statistického úřadu. Zatímco v roce 1914 v nich žilo 9 900 178 lidí, o čtyři roky později už jen 9 624 230 osob. Kromě toho statistici zachytili, že počet narozených dětí klesl z 264 438 v roce 1914 na 116 820 v roce 1918.

K neblahým důsledkům první světové války a s ní souvisejícímu podlomení odolnosti obyvatelstva lze zařadit i epidemii tzv. španělské chřipky z podzimu roku 1918. České země jí byly zasaženy v říjnu a listopadu, kdy nemoci podlehlo odhadem na 40 tisíc civilistů, další ztráty ovšem byly mezi vojáky na frontách.

Nejviditelnějším pozůstatkem po hrůzách Velké války na území ČSR bylo ale 210 tisíc válečných invalidů. Systematickou péči o ně stát zavedl na jaře 1919, byla ovšem dvoukolejná. O invalidy, kteří ke zranění přišli v uniformě Rakouska-Uherska, se staral Zemský úřad pro péči o válečné poškozence. Legionáři pak spadali do péče Kanceláře československých legií při ministerstvu národní obrany.

Ve společnosti rovněž žilo na 380 tisíc pozůstalých po padlých vojácích. Stejně jako invalidé dostávali i oni od státu finanční dávky, jejichž celková výše šla do miliard korun. Nejznámějším povoláním válečných invalidů, ale i válečných vdov, sirotků a předků padlých vojáků se stal prodej tabáku v trafikách.

KONEC A DOZVUKY VELKÉ VÁLKY V EVROPĚ A V ČSR

"Na trafiku měl podle rozhodnutí ministerstva financí z roku 1919 nárok každý válečný poškozenec," popisuje historik Marek Růžička ve studii Péče o válečné invalidy v Československu v letech 1918−1938. "Nejdřív však musely být trafiky odebrány bývalým provozovatelům, kteří na nich nebyli přímo finančně závislí. Po odejmutí trafik bylo vypsáno nové řízení, ve kterém dostávali přednost váleční poškozenci. Pokud bylo více žadatelů z řad invalidů, měl přednost ten s nejtěžším postižením, především slepci," doplňuje. Přesto byla podle Růžičky v roce 1924 invalidy provozována pouze zhruba třetina trafik v republice.

Pro invalidy a poškozence však nový stát vyhradil i další úlevy, měli třeba přednost při získávání licencí na provoz biografů nebo při přidělování nádražních restaurací. "Jako první měl nárok invalida legionář, který byl zraněn v dohodových armádách. A až na druhém místě byl invalida zraněný v rakouské armádě," podotýká Růžička.