České firmy vyvážejí hydroelektrárny do celého světa, v samotném Česku je však vodních elektráren desetkrát méně než před 80 lety

Pokud bylo české strojírenství ve světě něčím proslavené, dlouhé roky to byly elektrárny. Tuzemské firmy vyvážely od Asie přes Afriku až po Jižní Ameriku velké uhelné bloky. Tento obor je ale v krizi. Klasické uhelné elektrárny se v době boje s oteplováním klimatu téměř nestaví, v útlumu je i jaderná energetika. A na výsluní se dostává jiný obor − hydroenergetika.

Nezasvěceným se může zdát, že jde o naprostou novinku. V Česku se o vodních elektrárnách téměř nepíše, snad kromě loňské kauzy Liglass, kdy se tato neznámá firma s podporou prezidentových poradců pokoušela postavit vodní elektrárny v Kyrgyzstánu za 10 miliard korun. V České republice přitom existují desítky firem, které tato zařízení vyvážejí do celého světa a které v tomto oboru navazují na více než stoletou českou tradici.

Střecha Evropy

"Máme tu obrovskou tradici. Jsme na rozvodí, fungujeme jako střecha Evropy. Od nás se ta energie rozlévá a teče dál, byla by hloupost ji nevyužít," říká například Zdeněk Zavadil, pamětník a expert, který v oboru působí od poloviny sedmdesátých let a v současné době je členem dozorčí rady firmy ČKD Blansko Engineering ze skupiny Energo-Pro.

Vodní velmoc Česko

Další 2
fotografie

A čísla mu dávají za pravdu. Na základě seznamu vodních děl z roku 1930, který vznikl kvůli lepšímu výběru daní, bylo v té době v celém Československu téměř sedmnáct tisíc vodních děl. Pro srovnání − dnes je to zhruba desetkrát méně. Nutno dodat, že v drtivé většině se nejednalo o nějaké sofistikované elektrárny, téměř 12 tisíc z nich představovala vodní kola, zbylých pět tisíc ale byly už komplikovanější turbíny.

"Většinou se jednalo o vodní mlýny. Mlynáři začali využívat nových poznatků a začali instalovat na své mlýny vodní turbíny ve velkém, řekněme, okolo roku 1900. První primitivní turbíny byly možná o deset nebo dvacet let dříve," říká Zavadil. Po nich si na pohon strojů či osvětlení začaly instalovat vodní elektrárny i textilky či další továrny. Často se to dělo například v Jizerských horách nebo Krkonoších. Jejich kouzlo přivedlo k vodní energetice i některé současné podnikatele. "Vodní elektrárny mne fascinovaly už jako malého, když jsem jezdil s rodiči na chalupu do Jizerek, kde těch fungujících i bývalých bylo mnoho, chodili jsme kolem nich na procházky," vzpomíná majitel společnosti Hydropol Jan Tošnar.

První vodní elektrárna v Česku byla postavena v jihočeském Písku na řece Otavě. Vznikla přestavbou původního vodního mlýna v roce 1887. Na přestavbě se podílel i známý vynálezce František Křižík a město se díky novému zdroji stalo první českou obcí s trvalým veřejným elektrickým osvětlením.

Po mlýnech pomalu přicházely větší elektrárny, první s výkonem v řádech megawattů, a ne už desítek či maximálně stovek kilowattů, se začaly stavět počátkem 20. let minulého století. Opravdový rozvoj vodní energetiky ale začal až v letech třicátých. "Jen v letech 1930 až 1935 se na Labi postavilo asi dvacet větších elektráren. K tomu se přidala výstavba vltavské kaskády. Další velký skok je pak v 50. letech, kdy pokračuje výstavba elektráren na Vltavě a na Slovensku vzniká soustava na Váhu," popisuje vývoj Zavadil.

Právě kaskáda na Vltavě je pro tuzemskou hydroenergetiku stěžejní. Hned osm z dvanácti vodních elektráren, tedy zdrojů s výkonem nad 10 megawattů (ostatní jsou vedeny jako tzv. malé vodní elektrárny), leží na Vltavě. A přehrady na ní mají hned několik "nej". Lipno postavené v roce 1957 je s 4910 hektary nejrozlehlejší vodní nádrží v Česku, Orlík pojme nejvíc vody a ve Štěchovicích je zase nejstarší funkční přečerpávací vodní elektrárna, která vznikla už v roce 1948.