Všichni na nás zapomněli: Jak dopadlo osm Čechů, kteří se potýkají s exekucemi nebo chudobou? Někdy přišla nečekaná pomoc, jindy jen sliby

V seriálu Všichni na nás zapomněli HN na jaře představily příběhy lidí, kteří se poctivě vyrovnávají s nepříznivými životními podmínkami v místech, kterým sociologové říkají periferie země.

Výskyt oblastí s vyšší nezaměstnaností, někdy i poničeným životním prostředím a celkově výrazně nižší životní úrovní vede ke štěpení společnosti, které se pak projevuje například ve volbách. V Praze, Brně i dalších centrech se na podobné osudy často zapomíná. Po necelém roce se vracíme k osmi lidem, kteří v seriálu vystupovali a zjišťujeme, jak se jejich život od reportáží v HN změnil.

Jsem Rom, z ghetta mě nepustí

Žije na karvinském sídlišti, které bývalo chloubou města. Dnes už ale na bydlení ve čtvrti Nové Město, na jejíž základní kámen kdysi poklepal první komunistický prezident Klement Gottwald, není co závidět. Čtyřiatřicetiletý Jan Daniš se z vyloučené lokality s neuklizenými prostranstvími, posprejovanými a oprýskanými domy rozhodl s přítelkyní i dětmi odstěhovat právě v době, kdy vznikala reportáž HN.

"Je to tady hrozné, nepořádek, často hluk, s chutí bychom se přestěhovali jinam," říkal otec tří dětí.

Dodnes neuspěl. Přestože poctivě platí nájem a je jedním z nejlepších pracovníků bohumínského podniku Toma recycling. Před lety ale, jako osmnáctiletý, zavinil dopravní nehodu a vůz, který řídil, neměl povinné ručení. Zásah záchranky plus léčebné výlohy jeho spolujezdců − bratrů a sestry − šly na jeho účet.

Vznikl mu tehdy zhruba čtvrtmilionový dluh, který kvůli poplatkům stále roste, dnes už na více než 600 tisíc, a on ho při současné výši exekučních poplatků a úroků nemá ze své mzdy šanci splatit.

Jeho minulost a exekuční srážky ale na fakt, že se mu nedaří vyměnit nájemní byt, který patří společnosti Residomo, za jiný ve slušnější čtvrti, nejspíš nemají vliv. Podle Danišova tvrzení je hlavním důvodem skutečnost, že má po matce romskou národnost.

"Žádal jsem společnost o výměnu bytu do normální čtvrti, ale makléřka, která se mnou jednala, mi na rovinu řekla, že by lidé, kteří tam žijí, protestovali proti tomu, kdyby jim do vchodu nastěhovali romskou rodinu. Nabídli mi jen byt téměř v sousedství místa, kde žijeme nyní. Podobně jsem dopadl, když jsem o byt žádal na karvinském magistrátě," říká Daniš.

Tisková mluvčí Residoma Kateřina Piechowicz však jeho slova popírá. "Důvodem určitě nebyl rasismus. Víme, že tu obecně je, ale o to větší si dáváme pozor. V lokalitách, o které měl pan Daniš zájem, nyní volné byty nejsou, může si však zažádat znovu," řekla mluvčí, která zároveň potvrdila, že Daniš je bezproblémový nájemník. Vedoucí bytového oddělení karvinského magistrátu Renata Hamrlová popřela, že by důvodem odmítnutí Daniše byl rasismus. "Žádnou písemnou žádost od něj nemáme, pokud žádal jen ústně, zřejmě nesplňoval podmínky," řekla.

Svatopluk Klézl, ředitel podniku Toma recycling, kde Daniš už 12 let pracuje jako skladník a obsluha vysokozdvižného vozíku, Danišovy potíže se změnou bydlení zaznamenal. "Věřím mu, je to poctivý kluk, na kterého je spolehnutí. U jednoho telefonátu, kdy byl makléřkou odmítnut − žádné rasistické důvody jsem ale neslyšel −, jsem navíc byl," řekl Klézl. Danišovi dokonce zařídil půjčku na požadovanou kauci ve výši několika nájmů. "Splácí ji, přestěhování se ale zatím nerýsuje," poznamenal. Že Danišův případ nebude ojedinělý, míní předseda Sdružení Romů severní Moravy a karvinský podnikatel Milan Ferenc. "Dostat se z Nového Města je těžké. Zvláště pro Roma. I když uznávám, že řadu problémů jsme si kvůli chování některých z nás zavinili sami, měl by se každý člověk posuzovat individuálně," řekl.

Podobně těžké je pro Daniše vymanit se z dluhové pasti. Díky tomu, že vydělává, může uvažovat o insolvenci. Na základě reportáže v HN mu dokonce několik právníků nabídlo výhodně pomoc. Daniš však zatím vyčkává, jak dopadne novela insolvenčního zákona, která nyní leží v Senátu. Na dosavadní podmínku vstupu do oddlužení, tedy povinnost prokázat, že by splatil 30 procent dluhu, zatím nedosáhne.

Neznámý muž a obálka plná bankovek

Odcházela z nedělní mše a nevěřícně ohmatávala bílou obálku plnou bankovek.

Obnos, jehož výši se sedmačtyřicetiletá samoživitelka Julie Siváková zdráhá vyslovit, pro ni a její děti na farnosti ve vsi Chlum Svaté Maří nechal neznámý muž. "Nepředal na sebe žádný kontakt, nemohla jsem mu nikdy poděkovat a přitom nám dal tolik peněz. Poprvé jsme měli nějakou rezervu a nestresovali se, na co nám zase nezbude," říká žena z Habartova na Sokolovsku.

Vyučená švadlena Siváková, která nakonec prozradila, že v obálce napočítala sumu vyšší než dvacet tisíc korun, ještě na jaře pracovala jako dělnice v podniku německé společnosti Fuhrmann. Dvanáct hodin denně a často i pár hodin o víkendu kompletovala tampony pro operace nosu. Složením jednoho si vydělala přibližně 60 haléřů. Aby jí přišlo každý měsíc na účet dvacet tisíc korun čistého, které potřebovala na zaplacení velmi skromného bytu a uživení dvou ještě nezletilých dětí, musela jich vyrobit denně 1500. Vstávání ve tři ráno a monotónní práce, kdy den co den, rok za rokem opakovala stále stejné úkony, jí přinášely zdravotní problémy.

Ohlas, který příběh samoživitelky celkem se čtyřmi dětmi − dvě už jsou dospělé − vyvolal, byl nečekaný. Několik lidí jí nabídlo finanční výpomoc, Češka z Nizozemska ji pozvala k sobě na dovolenou. "Z dovolené tam nakonec sešlo, paní se už neozvala. Ale nakonec mi napsala jiná vaše čtenářka z Brna, která mně, dvěma mým dětem a dvěma vnukům zaplatila týdenní pobyt v Krkonoších. Bylo to moc krásné a překvapivé," říká Siváková, která do té doby byla jen jednou na zahraniční dovolené v Maďarsku.

Nebyla to jediná příznivá změna, která ženu a její děti potkala. Brzy po otištění reportáže se mohli přestěhovat do mnohem pohodlnějšího městského bytu, kde už nemusí topit v kamnech. A změnila i práci. "Se šéfem jsme se po otištění článku nepohodli. Dcera mi ale pomohla sehnat jinou práci v Sokolově. Mám nyní o dost lepší plat a přitom pracuju jen zhruba deset hodin denně," říká. V podniku OIET, vyrábějícím elektroinstalace zejména do aut, kontroluje vyrobené dráty. "Je to mnohem lehčí, sedím a přikládám vyrobené věci k přístroji, který je otestuje," popisuje.

Rodačka ze vsi Haligovce u Popradu přišla do Čech v roce 1993 s manželem, který později rodinu opustil. V novém domově, postiženém vysídlením Němců, výměnou obyvatelstva a těžbou hnědého uhlí, jí dodnes chybí kulturní zvyky a tradice, na které byla zvyklá. "Je tu minimum starousedlíků, lidé stále přicházejí a odcházejí. Jako bychom tu pro nic nežili. Věřící jsou k smíchu, Velikonoce se neslaví, všechno je takové vykořeněné," míní v katolické víře vychovaná žena.