Rychlé šípy aneb modrý život jako ze škatulky

Před nedávnem mě v Praze navštívil Hayato, japonský režisér, se kterým jsem již točil několik dokumentů o penězích a ekonomii na různých koncích světa. Když přijel do Prahy, chtěl vědět nějaké historky o Praze. Mě napadl tak Golem, Kafka, ohraná témata, tak jsem šátral dál a vzpomněl jsem si, že přece znám krásný, mytický příběh, kde Praha hraje ústřední roli: Rychlé šípy, Stínadla, Foglar!

Praha a Foglar! Stejně neodmyslitelná dvojice jako Praha a Seifert. Oběma dvěma básníkům Prahy nedávala Praha spát. Potřebovali ji znát z každého zákoutí, vykreslili ji tak, že už ji nedokážeme vidět jinak. Celá generace pražských kluků (příběhy jsou to vesměs klučičí) byla vychovaná na Foglarově etice a Seifertově estetice.

Rychlé šípy, Hoši od Bobří řeky, Tajemná Řásnovka, Stínadla se bouří, Přístav volá… To vše byl boj o lepší život. O lepší život nikoli ve smyslu takovém, kvůli kterému se demonstruje ve Francii, ale o něco nevystávkovatelného, a přece možného. Nešlo o lepší život ve smyslu vyššího blahobytu, ale o lepší život ve smyslu vnitřním, etickém. Ani Láďa Vilemín, ani Mirek Dušín − prototypy klaďáků až příliš dobrých − se ovšem dobrými nestávali sami od sebe, automaticky. Měli pomoc. Měli totiž systém. Dobrý člověk se musel být dobrým učit, držet, musel se činit, jako se činí čin, pečlivě tvarovat, stávat se. K tomu jim − a každému jinému! − pomáhal Modrý život.

Také jsem ho kdysi roky svého trampského mládí žil. Modrý život − tabulka na dobro. Každý den sedm kategorií (ledová sprcha, čištění zubů, cvičení, slušná mluva, dobrý skutek, čestné chování, radostný prožitek), které se večer, pokud splněny, vybarvily na modro. "Snaž se mít víc modrých políček než bílých," zněla mantra.

Ze všech self-help triků a pomůcek mi tato přijde − jistě z nostalgických důvodů − nejpřirozenější. Je to také jediné podobné podrobné sledování života, které jsem vydržel hrát roky. Teď přehledně vidím, jak jsem žil ten modrobílý svět. Jedním pohledem je vidět, že mi nejvíce námahy dávala prostořekost, ale našlo se i mnoho rán, kdy zřejmě argumenty proti ledové sprše vyhrály nad předsevzetím. Hezké, přehledné účetnictví života, člověk aspoň ví, na čem je. Také jsem si všiml, že období plnění byla extrémní − dny, kdy jsem měl vše v pořádku, byly spíše nalepené k sobě, nestály osamoceně v čase, mezi zuby bílých políček. Dobro se navzájem podporuje. Dobro se drží pohromadě. Studená sprcha přirozeně navazuje na cvičení atd. Dobro se na sebe navzájem lepí − asi stejně jako neřesti.