Miroslav Zikmund pomohl Čechům „osahat“ si Afriku či Latinskou Ameriku. Brežněv ho chtěl nechat vyhladovět

Bude to znít možná pateticky, ale proč to nepřiznat. Čím byl pro středověkou Evropu italský mořeplavec, obchodník a autor cestopisů Amerigo Vespucci, tím se pro poválečné Československo stali cestovatelé Miroslav Zikmund (který ve středu ve 102 letech zemřel, tento text proto nyní mimořádně odemykáme) a Jiří Hanzelka (†2003). S Amerigem si Evropa díky jeho barvitému spisu „Mundus Novus“ spojila Nový svět, který nazvala Amerikou. Češi si zase teprve díky dvojici inženýrů H+Z a jejich poutavým reportážím, knihám a filmům z velkolepých výprav důkladně "osahali" a „osvojili“ exotické končiny Afriky, Latinské Ameriky, Asie a Oceánie. A přinejmenším v srdcích statisíců dospělých i dětí, kteří u nás v 50. letech dychtivě sledovali Zikmundovu a Hanzelkovu „tatraanabázi“, se Afrika a Jižní Amerika proměnily v Zikmundii a Hanzelkii.

Cestovatelé, spisovatelé, filmaři

„Už jsem řekl vše, už žádný rozhovor. A jsem rád, že nic dalšího nemusím psát,“ ukončil Miroslav Zikmund před časem své veřejné vystupování. Učinit s klidným svědomím takové rozhodnutí si mohl dovolit skutečně málokdo.

Zikmund s Hanzelkou bývají zmiňováni především jako mimořádně zdatní cestovatelé, kteří až do svého umlčení po roce 1969 strávili více než devět let v náročných podmínkách tropů, pouští, velehor nebo džunglí. Při nejslavnější první výpravě (1947−1950) do 44 zemí Afriky a Latinské Ameriky urazili za tři a půl roku sami se svou Tatrou 87 na 111 tisíc kilometrů. A druhá výprava, do Asie a Oceá­nie (1959−1964), byla srovnatelná, byť H+Z jeli s doprovodem a s dvěma nákladními tatrovkami 805.

Stejnou měrou však dvojici zajistilo slávu i to, že oba byli výjimečně plodní a erudovaní spisovatelé. A také dobří filmaři a fotografové. Zikmund má k dnešnímu dni na kontě 19 knih (čtyři samostatně) ve 176 vydáních, ale také čtyři celovečerní filmy plus 147 dokumentárních snímků. Z první cesty navíc vzniklo 702 rozhlasových a 293 časopiseckých reportáží. Dovezené předměty jsou dnes již součástí sbírek Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

H+Z se tak podařilo komplexně zachytit podobu i atmosféru končícího koloniálního světa v přelomových dvaceti poválečných letech. Úctyhodný rozsah a záběr jejich díla opravdu nepotřebuje další výklad ani popularizaci.

Na začátku byl byznysplán

Nejdelší cestou Miroslava Zikmunda (a platí to i o Jiřím Hanzelkovi) byla ovšem proměna rolí během života. Ne že by měnil ideály, vždy vyznával „baťovství“ a hodnoty masarykovské republiky. Opsal však oblouk od komerčního inženýra přes obdivovanou celebritu k disidentovi, dnes je fenoménem svobodomyslnosti a společenské i mravní odpovědnosti.

Rodák z Plzně a evangelicky vychovaný syn železničáře se po absolvování gymnázia v roce 1938 dostal do Prahy na Vysokou školu obchodní. Už tehdy jej fascinovaly africké výpravy dr. Emila Holuba a snil o cestě kolem světa. Od roku 1925 si s železnou pravidelností vedl deník. Budoucností se ale zdála být kariéra byznysmena.

Jenže přišla okupace, válka a uzavření českých vysokých škol − a zrodilo se přátelství na život a na smrt se spolužákem Hanzelkou. Všechno bylo náhle jinak. Při náhradní několikaměsíční práci porážeče na plzeňských jatkách i během působení v pražské centrále Českomoravského svazu pro mléko, tuky a vejce Zikmund využil čas a naučil se osm jazyků (němčinu, angličtinu, francouzštinu, arabštinu, italštinu, španělštinu, holandštinu a latinu). V roce 1943 se mu povedlo vycestovat na falešný průkaz do Alp. Hlavně však s Hanzelkou nepřestali navzdory nepříznivé situaci snít a připravovat výpravy do exotiky.

Jak to bylo prozíravé, se ukázalo hned po válce. Jen co oba v roce 1946 dostudovali a získali inženýrské tituly, mohli se obrátit na ředitele kopřivnické automobilky Tatra Jiřího Růžičku a ohromit ho promyšlenou nabídkou. Když jim prý půjčí vůz Tatra 87, zajistí v Africe a Americe propagaci značky i nové kontrakty na dodávky vozů. Růžička souhlasil, údajně jej přesvědčily hlavně výtečné zeměpisné a jazykové znalosti obou mladých mužů.

Zároveň se H+Z podařilo získat od ministerstva informatiky povolení k cestě a taky čtyřistatisícový grant (půjčku od Národní banky Československé), který později hravě splatili z honorářů za reportáže a filmy.

Ale hlavně: s koncem války nastala potřeba navazovat zpřetrhané mezinárodní kontakty. "Narodili jsme se do doby, kdy byl hlad po poznávání světa. Vyjížděli jsme necelé dva roky po skončení války, kdy nebyly žádné cestovky, všechno bylo na příděl. Lidé toužili po informacích a po zajímavých věcech," vysvětloval Zikmund před několika lety pro Český rozhlas šťastné okolnosti úspěchu první výpravy.

Zatímco 22. 4. 1947 vyjížděli od pražského Autoklubu v Opletalově ulici do Afriky dva neznámí inženýři, odpoledne 1. 11. 1950 vítaly na tomtéž místě davy lidí dva národní hrdiny. Ne ale, že by Zikmund a Hanzelka pověsili na hřebík obchodní povinnosti, které slíbili Tatře. Naopak. Jménem firmy uzavřeli cestou desítky smluv, například v keňském Nairobi na dodávku šesti tisíc tatrovek s volantem napravo.

Brežněv: Nechat je vyhladovět

H+Z se však vraceli do úplně jiné země, kde už dva a půl roku vládla komunistická diktatura. Byznysová stránka výpravy pozbyla smysl. Pro režim byly prioritou prestiž a reprezentace, pro obyvatelstvo zase informace o světě "tam venku". Nastal čas kompromisů.

Na jednu stranu se H+Z stali celebritami. Zikmund zůstal na „volné noze“ a cestopisy mohl psát osm měsíců na spisovatelském zámku v Dobříši, kam si přednášku o expedici přijel vyslechnout i tehdejší premiér Antonín Zápotocký. Ten pak v roce 1953 už jako prezident na Hradě dekoroval dvojici Řádem práce a Řádem republiky. Na stranu druhou, cenzura v knihách H+Z tvrdě škrtala, ani zmínka nesměla být o emigrantech nebo o setkání cestovatelů s Tomášem Baťou ml. v etiopské Addis Abebě. Vadila i jména Masaryk, Kubelík nebo Ingriš.

Ještě horší dilema nastalo po dvanácti letech (mezitím se Zikmund i Hanzelka přestěhovali z Prahy do dnešního Zlína), když H+Z vyrazili v roce 1959 na druhou výpravu po trase Turecko, Blízký východ, Nepál, Indonésie a Japonsko. Oba cestovatelé vyšli kvůli začínajícímu politickému tání režimu vstříc a roku 1963 si podali na čs. ambasádě v Tokiu přihlášku do KSČ. „Odměna“ byla danajská. Na přímý popud tehdy nového sovětského vůdce Leonida Brežněva měli prozkoumat Sovětský svaz od Dálného východu po Ural a podat o tom pravdivé svědectví. H+Z tak roku 1964 učinili a výsledkem byla zdrcující Tajná zpráva č. 4, kterou Hanzelka v roce 1966 osobně předal v Praze Brežněvovi. „Hanzelku a Zikmunda je třeba nechat vyhladovět,“ reagoval prý později Brežněv. Zpráva zůstala až do roku 1990 v trezoru.

Na cestě do disentu

Není divu. Spis je jednou velkou obžalobou sovětského režimu z neschopnosti, zaostalosti a zločinnosti, byť je milosrdně obalen přátelskými a povzbudivými formulkami. Jen pár ukázek pro pobavení. „Celý SSSR je zamořen hesly… Jsou to bezduché deklarace, jež prozrazují neschopnost a duševní lenost autorů,“ píše se ve zprávě. „Nelze srovnat kvalitu zpracování a úroveň balení uzených lososů sovětských s lososy například japonskými. V Županovu (Kamčatská oblast) jsou nejlepší sledi světa. Ale při otevření pětikilové plechovky s touto skutečnou delikatesou přejde člověka chuť na sledě,“ stojí o kus dál. Nebo: „Překotně se postavilo 240 kilometrů trati Bratsk−Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže dosáhnout průměrné rychlosti vyšší než 25 km/hod, protože byla postavena ve spěchu a neodpovídá požadavkům bezpečnosti normálního provozu.“

Z resumé, zformulovaného H+Z na základě takových postřehů, musel Brežněv lézt po stropě. „Mnohde nám začal na sovětském Dálném východě a na východní ­Sibiři tok denního života připadat jako obrovský, mocný automobil, jehož řidič jednou nohou šlape na plyn až k podlaze. A druhou ­nohou − na brzdu. Současně!“

Je logické, že v roce 1968 se Zikmund s Hanzelkou plně přidali k reformistům a po srpnové invazi už si servítky nebrali vůbec. Otevřeně mluvili o nové okupaci, za což je Husákův normalizační režim odsoudil k zapomnění. V červnu 1970 vyšla H+Z poslední kniha Světadíl pod ­Himálajem a pak se nad cestovateli až do listopadu 1989 zavřela voda.

Život jako součet náhod

Dvacetileté bezčasí přečkal Miroslav Zikmund studiem genealogie a jako penzista. Muž se skvělou pamětí a jedinečnými zkušenostmi udržoval kontakt s disidenty, publikoval v samizdatu a absolvoval výslechy na StB, která jej považovala za „nebezpečnou osobu nejvyšší třídy nebezpečnosti“.

Na rozdíl od Hanzelky Zikmund nepodepsal Chartu 77, zato po roce 1989 pokračoval v cestování (Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, Sibiř, Srí Lanka, Maledivy), což jeho příteli chatrné zdraví už nedovolilo. Také sbíral ocenění, ale především třídil a pořádal archiv značky H+Z.

„Život je přesný součet náhod,“ prozradil Zikmund před časem své životní krédo. A přiznal se k poznání, že zpřístupňování odlehlých končin turistům sice nemělo alternativu, ale změnilo svět k horšímu. K tak moudré sebereflexi Amerigo Vespucci nedospěl.