Esej Tomáše Sedláčka: Valentinka matematice aneb O rozumu a citu

Možná mezi emocemi a rozumem není taková propast, jak se káže. Máme často pocit, že (v nás) rozum a emoce spolu bojují, že jsou až v dualistickém protikladu, jako černá a bílá, jako dobro a zlo.

Jedním extrémním příkladem emocí je zamilovanost. V angličtině se člověk do zamilovanosti propadá "falling in love", stejně tak, jako se propadá do snů "falling asleep" − člověk za to vlastně skoro ani nemůže. Prostě padne do lásky, jako spící do sna, padne jako voják na frontě. Člověk cítí emoce a ty s ním cloumají, takže dělá nerozumné věci, o kterých se mu dříve ani nezdálo, že by je dělat mohl.

Nicméně časem se i tak emotivní pocit, jako je zamilovanost, přetaví v lásku a poté, co se obě strany důvěrně poznají, zbude v lepším případě přátelství. Inflace polibků sama o sobě způsobí, že tisící osmistý padesátý polibek nevybičuje k akci stejné emoce jako polibek první. Láska, kdysi plná emocí, zracionální.

Na tom není nic špatného, prožít celý život ve stavu zamilovanosti asi není možné ani žádoucí. Rozumná láska je láska vůči člověku, kterého dobře znáte, a přesto vás naplňuje štěstím s ním být. Rozumná láska není lepší či horší než láska emotivní, je to jen stará láska, která se od té emotivní liší jen uplynulým časem. I tato kdysi plameni podobná emotivní láska se proměňuje v cosi pevného, něco, co známe, s čím umíme pracovat, co umíme predikovat − zkrátka něco, na co máme (jakýsi) model.

Co jsem chtěl ukázat je toto: i něco tak emotivního jako počátek lásky (zamilovanost) se opakováním emoce přetvoří v cosi pevného, cosi, co připomíná racionalitu. Nemluvě o tom, že samotný vztah již nestojí "na vodě" (či v tomto případě spíše "na plameni"), ale jeho vlastní tuhnutí je samo o sobě vyztužováno dalšími racionálními (dospělými) argumenty: mají spolu výhodnou hypotéku, dítě, domácnost, rodiče si zvykli atd. Mají se racionálně rádi. To je velká forma vyspělé lásky.