Jak vidí současné umění a jeho postavení ve společnosti výtvarníci Jiří Příhoda a Lukáš Hofman, které dělí jedna celá generace

Umělce Jiřího Příhodu a Lukáše Hofmanna, dva laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého, od sebe dělí celá jedna generace, přesně 27 let. Za tu dobu se současné umění výrazně proměnilo, stejně jako jeho postavení ve společnosti.

Jiří Příhoda (1966) začínal svou kariéru na počátku 90. let jako sochař, který okamžitě zaujal tehdejší scénu svými terénními intervencemi i technicky náročnými objekty pro galerie. V roce 1997 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na pražské Akademii výtvarných umění studoval u Aleše Veselého v ateliéru monumentální tvorby. Ateliér po něm převzal jako pedagog, před několika lety se odstěhoval do texaského Austinu. V současnosti se věnuje realizaci objektů na pomezí umění a architektury a pro J&T Banku momentálně buduje "příbytek pro Mars" v pražské Rustonce.

Jaká je pro tebe jako vzdáleného umělce současná situace v Česku?

Jsem součástí napůl nefunkční generace 90. let, která se sice kolem své pětadvacítky ocitla v něčem jako disidentském snu, ale co si budeme namlouvat, ještě celé devadesátky byly všechno jiné než za komoušů vysněný svobodný a otevřený kapitalistický systém. Nultá dekáda a tato dekáda je tím pádem pro moji generaci hodně dlouhá kocovina po flámu 90. let, kdy jsme na kapitalismus jen koukali nebo si na něj hráli. No a většina vrstevníků z mé generace se z této kocoviny už bohužel nevzpamatuje… Vzpamatovali se jen ti, kdo to mají v krvi, ti nám nyní vládnou a jejich většinová obhroublost je úměrná marasmu, ze kterého vzešli. Pořád je to ale ve srovnání s hrůzami za našimi humny u nás takový pohodový "hobbitland", který má svoje kouzlo, a nikdy již nestihnu mít v USA nebo Číně tolik přátel a blízkých lidí jako v Česku. A nikdy nebudu litovat těch 90. let − taková dekáda se přihodí jednou za život, pokud vůbec.

Co jsi v minulém roce realizoval a jaké projekty tě čekají letos?

Velmi mě potěšila spolupráce s Adamem Budakem, který mě vyzval k účasti na VI. Biennale Gherdëina v Dolomitech. Postavil jsem jim tam novou dřevěnou verzi svého projektu příbytku z roku 2014 nazvanou Dio­genův sud. Adam tomu dal podtitul "Poet­ry Pavilion" a skutečně byl takto použit během dvoudenní vernisáže − pro performativní čtení, řečeno jazykem současného umění. Krajina Dolomit je jako sen a mohl jsem svůj sud nainstalovat s úžasným výhledem na jejich lokální mytickou horu Sassolungo, kam by jinak žádnou architekturu nepustili. V Praze vůbec nedoceňujeme kurátorské kvality Adama Budaka − toto jeho bienále, které bylo zahájené "pouliční" operou se současnou "vážnou" hudbou, bylo jednou z nejkrásnějších akcí současného umění, kterých jsem se kdy zúčastnil. Před Vánocemi se městys Ortisei ve Val Gardeně rozhodl, že si tam můj "Diogenův sud" nechá.

Druhou akcí, která mě dost potěšila, bylo dokončení makety finálního projektu mPOD − příbytku pro Mars, na kterém pracuji už dva roky, a to v muzeu Czech China Contemporary v Pekingu. Tato maketa se zároveň stala součástí výstavy s čínskou hvězdou, videoartistkou Ma Quisha a stoupající mladou sochařskou hvězdou Xu Šengem. Výstavu kurátoroval přední čínský kurátor Wu Hongliang.

Velkou radost mi rovněž udělala první plná výstavní sezona mé programové linie alternativaARCHA v rámci Kulturáku Archa v obci v Lubné mezi Litomyšlí a Poličkou, kde se mi narodily děti, odkud mi poté utekla manželka zpět do Ameriky a kde mám nyní své české studio. V Arše se mi podařilo dát dohromady tři výstavy − nové projekty mých generačních souputníků Mileny Dopitové, Markéty Othové a Jiřího Straky.

Letos mě čeká dokončení zmíněného příbytku pro Mars do administrativního areá­lu Rustonka v pražském Karlíně. Ne již pouze makety, ale ostrého díla, které je technicky velmi náročné. Pokud to dám dohromady za prostředky, které mám k dispozici, a v ucházející kvalitě, spadne mi velký kámen ze srdce.

Také mě čeká opus magnum č. 2 mé dosavadní kariéry v roli architekta výstavy vizuálního umění. Mám tu čest dělat s Otto Urbanem celé čtvrté patro Veletržního paláce pro umění 19. století. S tímto uměním jsem vyrostl během svých studií na střední škole Hollarce, tak je to pro mě vlastně taková úplně neuvěřitelná práce. Prostor Veletržáku je ale tak těžký a pro tohle umění tak nevhodný − snad si na tom nevylámu zuby.

A moc se těším na již plně zabukovaný program na letošek pro alternativuARCHA (Kateřina Vincourová, David Černý, Krištof Kintera a Alena Kotzmannová).

Máš svého galeristu tady či jinde ve světě? Potřebuješ či potřeboval bys ho a proč?

Mám několik možností tady v Česku, a pokud to nebude některý z nich vyžadovat, nejsem zatím nucen se někomu absolutně upsat, což je v mém věku a na naší mikroscéně dost ožehavá a vlastně neřešitelná situace. Moc bych ho ale potřeboval v Americe. V USA je to základní podmínka pro existenci aspoň napůl profesionálního umělce. Tam to "z ulice" prostě nedáte, nebo jen za cenu nepředvídatelných rizik, která si může dovolit 25letý, ale ne 50letý s manželkou a dvěma dětmi na krku.

Co si myslíš o zákonu, že dvě procenta z rozpočtu na každou novou stavbu by měla jít na umění?

To by bylo skvělé, to by dalo vzniknout celým příštím generacím českého umění. Samozřejmě by bylo rozhodující, kdo by měl pravomoc jmenovat komise, které by vyhlašovaly soutěže a vybíraly umění pro nové stavby. Výsledek soutěže je vždy více než z poloviny předurčen subjektem, který jmenuje vybírající komisi. Miliardové dotace z regionálních fondů EU již takto mohly zafungovat, ale víme, jak to dopadlo.

Měl by být podle tebe sponzor či kupec umění zvýhodněn daňově? Znáš nějaký dobrý příklad ze zahraničí?

Myslím si, že přímé daňové úlevy pro běžného smrtelníka do úrovně střední třídy zde v USA nejsou − je to spíše charita, když do ní něco dáte, vystaví vám účtenku odhadní ceny toho, co jste daroval, a tyto účtenky si potom můžete uplatnit jako daňový odpočet do nějaké malé míry. Pro velké daňové úlevy se musí jednat o strukturované právní subjekty − instituce, které musí fungovat do jisté míry i jako veřejné instituce. Rozhodně to nebude tak, že při nákupu umění v galerii si účtenku za to dáte do daňových nákladů. Určitě bych byl pro to, aby sponzor či sběratel umění byl daňově zvýhodněn, mám ale obavy, že bychom najednou měli tolik sběratelů či sponzorů umění u nás, že by z toho šla hlava kolem…

Na to by se muselo sednout s právníky a politiky − možná institucionalizovat podobu určitého mecenášství, kdy majetní lidé udělují stipendia nebo jinak umožňují být krea­tivní bez závislosti na trhu s uměním jednotlivým umělcům a umělkyním, a takto vynaložené prostředky si dají do daňových odpisů. Není třeba objevovat Ameriku − mnoho pokusů v západní Evropě a USA se již uskutečnilo. Je to ale spíše téma pro doktorandské výzkumné studium, ne pro jeden odstavec tohoto rozhovoru.

Žije se ti v USA lépe jako umělci a pedagogovi?

Nemám v USA galeristu, tak v USA žiji jako otec dvou dětí, ne jako umělec. Být tam univerzitním pedagogem, jako jsem byl deset let v Praze, by s mojí autodidaktickou ang­ličtinou a de facto i vzděláním znamenalo učit na univerzitě třetí ligy. A už se nestihnu kariérně dopracovat do druhé ligy. V tento moment si nejsem jist, zda to má pro mě cenu, kromě toho, že bych tu měl zdravotní pojištění, které si nyní nemohu dovolit. Učit netalentované či podprůměrně talentované studenty je řehole bez hmatatelných výsledků. Ale už jsem to zkoušel a třeba to ještě zkusím, pokud se přesvědčím, že zdejší "profesionální" systém výuky má smysl − třeba mi s tím píchne můj americký galerista, o kterém sním.

Můžeš popsat projekt pro Rustonku?

Je to opus magnum č. 1 tohoto roku a mé dosavadní kariéry sochaře − vyvrcholení práce od roku 2012, kdy jsem v USA začal stavět malou architekturu. Pokus o fúzi reálné architektury s reálnou sochou v napůl korporátním kontextu a napůl kontextu veřejného prostoru. Pokus o definici, kde začíná utilitarita architektury a kde končí neutilitarita umění − sochařského objektu. Ještě je hodně práce přede mnou, tak o tom raději uděláme interview, až to zprovozním a předám objednateli − abych to nezakřikl…

Lukáš Hofmann (1993) se loni stal vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého, přestože je dále studentem Akademie výtvarných umění a prozatím neokoukanou tváří současného umění. Vystupuje jako multimediál­ní umělec a vytváří performance, v nichž se pokouší vyslovit se k současné realitě, která se někdy kolem něj redukuje do jednoduchých virtuálních "pravd".

Tvoji tvorbu je dost těžké vysvětlit. Jak ty sám o ní mluvíš?

Není ji jednoduché popisovat, protože na sebe nabaluje velké množství různých vrstev, autobiografických pocitů a vlastních filtrů, skrz které vnímám současnost. Kdybych ji uměl přesně artikulovat, byl bych spisovatelem. Vytvářím pomíjivé situace nabité spirituální svíravou energií, při které větší množství účinkujících, kteří nejsou trénovaní herci nebo tanečníci, rozehrává aktivity z mého repertoáru. Jde o fyzickou událost odehrávající se na určitém místě, která, doufám, tělesně a duševně zúčastněné stimuluje. Rozehrává se pak kontrastní a schizofrenní esence současnosti, v rámci skupiny tvoříme komunitu i součet individuálů, tělem vyjadřujeme absenci dotyku, na povrch úmyslně znecitlivělých tváří performujících občas vybublává vyčerpání, jak se snaží potlačit vysílení způsobené kapitalistickou snahou o dobrý výkon. To vše může znít divně a nepochopitelně, přesto doufám, že se může takový výstup dotknout mnoha lidí, když se ho zúčastní.

Máte přesný scénář, nebo je to jen improvizace?

K improvizaci samozřejmě dochází − můj živý projev je civilního charakteru, nemá přesnou choreografii, není teatrální. Jde o aktivity, kterých jsou lidské bytosti schopny, například zadržení dechu, obsáhnutí druhého bez dotyku nebo schování se v objektu, čímž se stávají tím předmětem samotným. Co se ale cvičí, je emocionální choreografie − trávíme tím spoustu dní. Tenhle nácvik je potřebný hlavně k tomu, aby skupina našla společný jazyk. Procházíme jednotlivé aktivity a bavíme se o motivech a pocitových nuancích.

Kde se dají tvoje výstupy dodatečně dohledat?

Mám webovou stránku Lukashofmann.net, na které jsou fotodokumentace většiny performancí. Otázka dokumentace je pro člověka pracujícího s živým výstupem velmi důležitá. Vnímání každého vystoupení je od chvíle, kdy skončilo, pouze interpretací. Dokumentace je pak interpretací, která nikdy nebyla objektivní. Dokumentací tedy pro mě vzniká další umělecké dílo, roli hraje právě dualita mezi domnělou "opravdovostí" věci a jejím vizuálním ztvárněním.

Když myslíš na filmový výstup performance, přizpůsobuješ akci i tomu?

Dobrá otázka pro člověka, který má nějakým směrem esteticky vyhraněný vkus. Vnímám svůj pohled na svět fotograficky, estetické kódy se do něj nutně zapisují. Často vidím prostředí kolem sebe jako framy, výřezy, především v době Instagramu. Stejně jako kurátorujeme svůj život skrze média, i moje díla balancují na tenké hranici mezi autenticitou a neautenticitou. Snažím se čistou emocionalitu zlomit neautentickými věcmi. Všechno se mi dnes jeví jako zobrazivé a je složité prodrat se skrze neprůhledný nános významů k nějaké esenci, která možná vůbec neexistuje.

Čím je pak pro tebe autenticita?

Oceňuji osobnostní vlastnosti svých performujících, to je úplně živná materie. Je úžasné být obklopen energií těch lidí, je to naplňující. Výběr nebo casting té skupiny lidí je polovina úspěchu nebo naléhavosti performance.

Opakuješ jeden formát performance, nebo jde o jednorázovou věc?

Obojí najednou. Každá je jednorázovou věcí, ale moje práce jako celek je hodně procesuální. Tím myslím to, že jsem ustanovil určitý slovník aktivit, z nějž čerpám, a tak je můj jazyk rozpoznatelný.

"Jde o fyzickou událost odehrávající se na určitém místě, která, doufám, tělesně a duševně zúčastněné stimuluje," popisuje své performance Lukáš Hofmann.

Foto: archiv Lukáše Hofmanna