Obrazy jsou investice, která se umí zhodnotit. A navíc je krásná

Už jen do 7. dubna bude možné v pražské Galerii Kooperativy v Karlíně navštívit výstavu stovky obrazů zachycujících výtvarnou tvorbu českých malířů průřezem sta let České republiky. Návštěvník galerie se dotýká historie prostřednictví Rajské noci Jaroslava Hněvkovského z roku 1920, Děvčete Jožy Uprky, namalovaného v roce 1930, Zátiší s hyacintem, které vzniklo v roce 1938 v ateliéru Václava Špály, Švabinského oleje Jupiter a léto z roku 1942, Fillova Zátiší se sokolem a mandolínou z roku 1947 až po zastavení To bylo u krejčího, které v duchu dalíovských kompozic vytvořil v roce 1993 Josef Liesler. Putování zakončí u zcela současného Borise Jirků a jeho Kréty − episkopu s oranžovou oblohou z roku 2004. Nejen jednotlivé příběhy těchto pokladů českého výtvarného umění, ale i samotný příběh zrodu této unikátní, výtvarně promyšlené kolekce v srdci komerční budovy uprostřed Prahy, jsou mimořádně inspirující. Vystavené malby jsou součástí bohaté sbírky čítající zhruba tři tisíce výtvarných děl převážně českých autorů od druhé poloviny 19. do první poloviny 20. století. Kooperativa ji buduje od devadesátých let minulého století, tedy v podstatě od svého vzniku. Na neobvyklý počin komerčního subjektu podnikajícího v pojišťovnictví jsme se ptali generálního ředitele Kooperativy Martina Diviše.

Kde se v pojišťovně vzala myšlenka vytvořit koncepčně ucelenou sbírku uměleckých děl?

S tím nápadem přišel zakladatel Kooperativy Vladimír Mráz. Kooperativa byla první postkomunistickou pojišťovnou nejen v České republice, ale v celé Evropě. Vznikla v roce 1991, kdy se parta lidí, která v té době pracovala v Československé pojišťovně, rozhodla, že chce dělat pojišťovnictví jinak, než bylo tehdy běžné. Vladimír Mráz do projektu vnesl nejen své zkušenosti z pojišťovnictví, ale také svůj vztah k umění. Hledal návaznost na období První republiky, kdy bylo běžné, že se finanční instituce stávaly mecenáši umění, snažily se ho podporovat.

Osobně tu dobu v Kooperativě asi nepamatujete.

Nastoupil jsem do Kooperativy už v roce 1995 jako mladý kluk a od té doby jsem měl tu čest spolupracovat s Vladimírem Mrázem, mimořádně osvíceným člověkem, kterých tenkrát nebylo v byznysu mnoho. Zatímco my všichni vyjukaně koukali a řešili jsme čerstvě nabytou svobodu, demokracii a nové možnosti, on už vnímal, že zkušení investoři Západního světa vkládali své prostředky do umění. Sbírka začala vznikat živelně od prvního nápadu udělat si důstojnější a hezčí kanceláře, které budou mít úroveň a nebudou v nich viset plakáty. Pojišťovna koupila své první obrazy, čímž významně podpořila české umění. V té době totiž mnoho velkých děl z Československa mizelo v zahraničí. To byl významný impuls pro založení sbírky. Uvědomili jsme si, že jako sílící finanční instituce chceme nejen vydělávat peníze, ale také společnosti, ve které působíme, něco vracet. Sbírka se tak pod vedením Vladimíra Mráze začala rozvíjet až do současné podoby, kdy obsahuje přes tři tisíce děl od baroka po současnost, z nichž tak 800 patří k vrcholu toho, co v českém výtvarném umění od druhé poloviny 19. do první poloviny 20. století čeští výtvarníci vytvořili.

Nemáte trochu obavy, že vaše klienty může štvát, když jejich peníze končí v obrazech nebo sochách?

Každá pojišťovna má ze zákona povinnost, kontrolovanou Českou národní bankou, ukládat si takzvané technické rezervy, určené na případné budoucí výplaty. Část těchto peněz lze investovat různými způsoby. My jsme se rozhodli zlomek z té povinné kvóty investovat nejen do dluhopisů, či akcií, ale také do rozšiřování umělecké sbírky. A protože jsme zejména v 90. letech nakupovali dobře, většina děl se významně zhodnotila. Každý rok se sbírka oceňuje a v této chvíli už hovoříme o hodnotě ve stovkách milionů korun. Výnosy nám tedy plní minimálně stejně jako další investice, ale tahle je navíc velmi příjemná, krásná. Takže to tehdy v 90. letech bylo velmi správné, prozíravé, ekonomické rozhodnutí.

Vzpomenete si na nějaký nákup, který jste kvůli ceně díla hodně zvažovali?

Máme například obraz Dáma ve slaměném klobouku od Antonína Procházky, který se ve své době prodával za milion korun. To byla obrovská částka, dlouho a nervózně jsme zvažovali, zda obraz koupit. Vladimír Mráz nakonec rozhodl, že ano. Dnes má toto dílo mnohonásobnou cenu.