I věhlasný Leonardo da Vinci tápal, kde se krev v těle bere. Muž, který zjistil a dokázal, že tělem obíhá, se jmenoval William Harvey

Byl z toho druhu badatelů, kteří odmítají memorovat názory autorit, ale věří jen tomu, o čem se na vlastní oči přesvědčí − a proto pitval. V jeho době už za to sice nehrozily církevní tresty, William Harvey, který se narodil 1. dubna 1578, ale zašel ještě dál: prováděl vivisekci, otevíral tedy zvířata zaživa, protože chtěl ověřit tehdejší názory na fungování srdce a krevního oběhu. Při jednom z takových pokusů podvázal v těle živého hada dutou žílu (vena cava) přivádějící krev z těla do srdce a zjistil, že se poté přestalo plnit. Když následně podvázal aortu, viděl, že se krev v srdci hromadí, a že tedy nemůže odcházet. Nakonec oddělil živé srdce od těla − a ono ještě chvíli tlouklo. Přesvědčivě tak demonstroval, že srdce je pumpa a motor pohánějící krev, která tělem obíhá v uzavřeném systému.

Až jeho drastický pokus − který podepřel dalším, o něco méně dramatickým, zato provedeným na vlastním těle − ukončil staletí nejistoty i z dnešního pohledu dost bizarních vysvětlení, jakou má krev v organismu funkci, kde vzniká a jak se tělem pohybuje. "Dospěl jsem k závěru, že stahem levé srdeční komory je krev vháněná do tepen a jimi do všech částí těla, stejně jako ji stahy pravé srdeční komory ženou do plic," popsal Harvey krevní systém ve svém díle známém jako De Motu Cordis, které je pokládáno za jeden z mezníků moderní medicíny. "Odtud je pak vedena do levé komory a dále, jak jsem již uvedl. Obíhá tedy tělem v kruhu, stejně jako koloběh vody v přírodě, jak jej popsal již Aristoteles." Odvolávat se na Aristotela patřilo ještě na počátku novověku k dobrému tónu, William Harvey ale byl z těch, kteří se od vlivu dávno mrtvých autorit začínali osvobozovat: "Neučil jsem se anatomii z knih, ale při pitvách," napsal o své práci později. "Mými učiteli nebyli dávní filozofové, ale samotná příroda."

Staletí tápání

I mezi antickými učenci dva tisíce let před Harveym ovšem byli badatelé, kteří se nebáli učit přímo od přírody. Dnes málo známý lékař a vědec z 5. století před naším letopočtem Alkmaión z Krotónu prováděl pitvy mrtvých zvířat (podle některých zmínek i lidí), aby zjistil, jak organismus funguje. Zajímal se především o smysly, takže bývá někdy s nadsázkou označován za prvního neurologa, především ale správně rozeznal, že centrem mysli není srdce, jak se tehdy všeobecně soudilo, ale mozek. Při svém bádání nemohl vynechat ani úlohu krve, ale v tomto případě měl smůlu: protože pitvaná mrtvá zvířata měla prázdné tepny, usoudil, že slouží k rozvádění vzduchu po celém organismu. Zas tak úplně vedle přitom nebyl − u některých bezobratlých, včetně hmyzu, to tak opravdu funguje. Naše znalosti Alkmaiónovy práce jsou velmi kusé, protože se z ní dochovaly pouze zmínky u pozdějších autorů. Víme ale, že se krví zabýval hlavně v souvislosti se spánkem: soudil, že během bdění naplňuje celé tělo, zatímco během spánku se stáhne od povrchu těla do cév. Pokud krev vymizí úplně, nastává smrt.

O tom, že tepny slouží k rozvádění vzduchu, byl přesvědčený také Erasistratus, který žil v letech 310 až 250 př. n. l. Tento omyl mu ale nezabránil na svou dobu poměrně přesně popsat uspořádání systému tepen, cév a žil. Blíž pravdě se o čtyři století později dobral věhlasný antický lékař Galén. Když zkoumal zvířata zabitá při gladiátorských zápasech, správně rozpoznal, že v tepnách není vzduch, ale krev. Nevšiml si ale úlohy srdce jako pumpy, která krev tělem pohání − podle něj bylo zdrojem tepla organismu. Domníval se, že krev vytváří a tělem ženou játra. Stejného omylu ohledně místa, kde krev vzniká, se kupodivu při svých anatomických studiích dopustil i geniální Leonardo da Vinci (1452−1519). Církev se sice v jeho době na zkoumání mrtvých těl s pomocí skalpelu nedívala zrovna vlídně, Leonardo si přesto vymohl právo pitvat. Než mu ho definitivně odňal sám papež Lev X., zjistil mnoho i o tom, jak funguje srdce. Odhalil, že jde o sval, který krev pumpuje do těla, ušlo mu ale, že se krev do srdce také vrací. V souladu s dobovým přesvědčením věřil, že krev vzniká v játrech, v plicích se ochladí a srdce ji pak pod tlakem žene do svalů, které ji spotřebují.