Když je dobrý tým, je dobrý i výsledek

Váš ateliér vznikl v roce 2010, s kolegou Michalem Krištofem jste se ale poznali už na škole. Jak k tomu došlo?

Oba jsme studovali na Vysokém učení technickém v Brně a účastnili se různých soutěží, ať už studentských, nebo organizovaných komorou architektů. Každý jsme měli svůj tým a snažili se vyhrát. A shodou okolností, když jsem byl ve druhém ročníku, tak nás Michal, který je o rok mladší, porazil. Já si říkal, co je to za borce, protože to bylo úplně výjimečné, když kluk z prvního ročníku vyhrál nějakou soutěž. Takže jsme se začali navzájem vnímat. Ale potkávali jsme se víc na soutěžích než reálně ve škole.

Kdy jste začali spolupracovat?

Když jsme se vrátili z praxe. Bylo klíčové uvědomit si, že není důležité být nejlepší, ale mít nejlepší spolupracovníky. Spolupracovat s lidmi, kteří jsou schopni s námi vést dialog o tom, jak mají domy vypadat, co všechno mají mít. To jsme si uvědomili, když Michal byl v Dánsku a já ve Vídni. Tak jsme ta naše ega trochu potlačili a zjistili jsme, že když máme dobrý tým, je dobrý i výsledek. Ze začátku to bylo samozřejmě náročné, protože jsme každý měli nějakým způsobem vyhraněný názor, nicméně se nám to podařilo udržet a pokračuje to dál.

Vaším cílem bylo prý od začátku pracovat v zahraničí, prosadit se na mezinárodní scéně…

Ten cíl máme pořád, protože je hrozně lákavé pracovat jako architekt v zahraničí. Líbí se nám, že máme širokou škálu projektů. Nespecializujeme se jenom na bytové domy nebo kancelářské budovy, ale máme příležitost dělat na velké řadě různých zakázek. To znamená, že jsme schopni nakreslit malou kapličku, stejně jako obrovský bytový dům. A týká se to i kontextu, ve kterém ty domy budou jednou stát. Pokud chcete stavět v nějakém cizím státě, musíte se na to připravit, to místo načíst a pochopit úplně od základu. Jde o historický, kulturní nebo náboženský kontext, a dokonce i vlivy podnebí. Dům někde na severu bude vypadat trochu jinak než ten na jihu.

Váš první mezinárodní úspěch byl pavilon pro světovou výstavu Expo 2015 v Miláně. Jak jste se k tomuto projektu dostali?

Začali jsme spolupracovat s vizovickou firmou Koma Modular, která vyrábí kontejnerové moduly. To bylo skvělé. Budova z modulů je totiž hrozně rychle hotova, což začínající architekt potřebuje − nejen dělat vizualizace, ale mít za sebou hotové stavby. Postavili jsme pro ně první dům a najednou se objevila soutěž na Expu. Přišlo nám to jako velmi zajímavé téma. Rozhodli jsme se znovu spolupracovat s touhle firmou, se kterou jsme měli dobré zkušenosti, a soutěž jsme nakonec vyhráli. Bylo to pro nás hrozně důležité, protože jsme dokázali, že i s jednoduchými výrazovými prvky se dá uspět v mezinárodním kontextu.

Expo je ale dost velká investice na krátkou dobu…

Ano, Expo je poměrně velká investice, která po půlroce přijde vniveč. Jenže my jsme ty moduly, ze kterých to bylo postavené, nezničili. Pavilon jsme po skončení Expa rozebrali a převezli zpátky do Vizovic, kde dům znovu funguje. Těch necelých 100 milionů korun, které to celé stálo, jsme maximálně využili. Chovali jsme se šetrně, což porota ocenila.

Do pavilonu jste umístili bazén, což je dost netypické. Proč?

Na Expu byla řada pavilonů, které byly hrozně krásné. Měly perfektní instalaci, ale také jeden zásadní problém, který se nám podařilo rozklíčovat hned na začátku. Hrozně málo lidí se do nich mohlo reálně dostat, protože měly jen určitou kapacitu. Chyběla tam volnost pohybu, svoboda. My jsme naopak měli jednu z nejvyšších návštěvností a nebyly u nás žádné fronty. Bylo to díky tomu, že jsme pavilon dole otevřeli úplně pro všechny. Každý návštěvník se mohl svobodně pohybovat po celém prostoru, což byl manifest toho, jak má správně fungovat architektura. A třešničkou na dortu byl ten bazén. Bylo nám totiž jasné, že v létě tam bude hrozné vedro. Zafungovalo to skvěle a děti, které si vůbec nerozuměly, protože byly z celého světa, do toho bazénu skákaly a řádily v něm, bez ohledu na náboženství, rasu nebo národnost.