Esej Josefa Šlerky: Braňme svobodu projevu. Ale všech

Od ruské okupace Krymu u nás probíhá debata na téma, jak efektivně bojovat s dezinformacemi, armádami trollů a tzv. fake news. Její intenzitu zvýšila role médií během hlasování o brexitu, vítězství Donalda Trumpa v USA, ale také třeba osudy tzv. kauzy lithium v českých volbách. V samotném jádru téhle debaty je nejen spor mezi tím, zda a jak lze bojovat s dezinformacemi, ale také a především otázka, zda vůbec, dále proč máme vlastně svobodu projevu, k čemu máme novináře a také jak křehký je náš systém.

Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Tak zní doslova první bod článku 17 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené ještě Českou národní radou v roce 1993. Není náhoda, že svoboda projevu je přímo provázána s právem na informace. Protože jsou to právě informace, které dávají člověku potřebný základ pro to, aby si mohl vytvářet názory a svobodně je projevovat. Ostatně hned druhý bod listiny se k tomu přímo vztahuje, když říká: "Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu."

Jedním z důvodů, proč se stala svoboda slova pilířem moderní demokracie, je prostá víra v to, že lidé mají právo myslet a projevovat své názory beze strachu, že za to budou perzekvováni.

Společnost sama pak má z této svobody nezanedbatelný zisk, kterým je významný podíl svobodné diskuse na neustálém hledání pravdy. Tím, že můžeme o čemkoliv pochybovat, tím, že můžeme zpochybnit cokoliv a vystavit se diskusi o svých tvrzeních, právě tím pomáháme celé společnosti a poznání. Navíc s klesající exaktností důkazů pravdivosti právě stoupá důležitost diskuse a hledání společných průniků. Proto jsou všechny útoky na svobodu slova útokem na celou demokratickou společnost. Jen v racionální diskusi (s důrazem na obě slova: racionální a diskusi) lze kultivovat celou společnost.

V kleštích zákonů i společenských norem

Tento idealistický přístup ke svobodě slova ovšem naráží na své hranice. Samotné svobody a práva spolu totiž fakticky nebývají v takovém souladu, jak by se mohlo zdát. Narážejí na sebe a často se dostávají do takových střetů, že je třeba v konkrétních případech tu či onu svobodu omezit. Nejpozději v téhle chvíli končí svět abstrakce a začíná svět konkrétního výkonu práv a svobod. Byť je cenzura nepřípustná (jak říká třetí bod citovaného článku listiny), hned bod čtvrtý jednoznačně říká, že jak svobodu projevu, tak právo na informace lze omezit zákonem, jde-li "o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti".

V praxi tak soudy omezují běžně obě práva například v případech, kdy se dostanou do sporu s právem jiného člověka na zachování jeho lidské důstojnosti nebo třeba právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. V těchto chvílích nastupuje moc zákona a dává se do pohybu sféra státních institucí, které se snaží zjednat nápravu. Zde jsou práva omezena zákony.

Existují však i jiná omezení − omezení, která nemají povahu zákonů, ale dokážou být podobně mocná. Těmito omezeními jsou společenské normy. Už velký zastánce a propagátor svobody projevu a svobodné diskuse John Stuart Mill upozorňoval před více než 150 lety, že taková diskuse není vůbec snadná. Poukazoval na to, že bývá často plná nadávek a logických faulů, ale také že zastánci názorů majících oporu ve většinovém společenském názoru mají tendenci ocejchovat zastánce opačného názoru jako lidi špatné a nemorální a debatě s nimi se zcela vyhnout. Debatou ovšem myslel debatu, v níž se všechny účastné strany pokoušejí racionální výměnou argumentů bez urážek a rétorických faulů navzájem přesvědčit. Samotná možnost této debaty, pokud domýšlíme Millova východiska, pak je dána právě tím, že lidé mají přístup ke stejným informacím o světě.

Zůstaňme u propojení svobody projevu a svobodného přístupu k informacím. To je pilířem nejen práv občanů, ale také nutnou podmínkou svobodné novinářské práce, jejíž nejdůležitější úlohou pro fungování demokratického státu je v posledku "být pojistkou proti zkažené či tyranské vládě", jak o tom mluvil již zmiňovaný John Stuart Mill. Jak? No právě tím, že může a musí přinášet lidem ověřené informace, na základě kterých se lidé mohou sami rozhodovat, sami si vytvořit názor. Diskuse mezi lidmi se vede tváří v tvář a jejím základem jsou informace, které přinášejí také (nikoliv výhradně) novináři.

Kde vzniká veřejné mínění?

Jenže realita celou věc opět umí zkomplikovat. Masmediální novinářská produkce plní jistě celou řadu funkcí, ale zcela jistě neplní funkci diskusního prostoru přístupného všem. Naopak. Její podoba je utvářena zcela jinak. Podobu mediálního systému formují politici, lobbisté, různí advokáti obecných zájmů, odborníci, podnikatelé s morálními hodnotami, intelektuálové a novináři. Jejich vzájemnou interakcí se vytváří aréna politické veřejnosti, v níž se utváří reflektované veřejné mínění, jak říkal Habermas. Lidštěji řečeno mínění, které má důvody a argumenty pro své názory formulované jazykem, kterému účastníci rozumí tak nějak stejně.

Tato sféra politické veřejnosti ale nutně odvozuje svoji existenci od poslední sféry, totiž každodenní komunikace mezi lidmi, právě té komunikace, která probíhá napříč celou společností. Oné komunikace tváří v tvář, o které jsem mluvil na začátku. To je místo, ve kterém kvasí a vznikají veřejná mínění. Často mají podobu jen pocitu ventilovaného výkřiky. Často se rychle mění, vznikají a zanikají. Jsou to místa, o kterých se dozvídáme jen velmi kuse. V minulosti zejména na základě různých výzkumů veřejného mínění, besed s voliči či nasloucháním hovorů u vedlejšího stolu.

Nástup sociálních sítí dnes, přinejmenším zdánlivě, vyplnil alespoň část bílých míst na mapě veřejných mínění. Jenže problém, který zažíváme s Facebookem a Twitterem, je v tomto ohledu dvojí. Zaprvé si stále ještě budujeme normy toho, jak taková diskuse na sociálních sítích vypadá. Vyrovnáváme se stále i s tím, že často není jejím smyslem najít nějakou shodu, ale třeba prostě jen někoho vytrollovat, a jsme ve velkém pokušení ji místo vlastním chováním regulovat nějakými zákony. A zadruhé lze těmito diskusemi sprostě manipulovat pomocí vytváření falešných či anonymních účtů, které neprojevují svůj jednotlivý názor, ale vytvářejí falešný obraz mnohosti určitého názoru. Tyto dva problémy se v různé intenzitě projevily v posledních letech v řadě momentů, kdy mediálně-politický systém podlehl právě vábení obrazu veřejného mínění vytvořeného sociálními sítěmi a diskusemi na nich. Příkladem může být třeba morální panika kolem migrantů. Kdy mediální systém včetně novinářů a politiků převzal právě tuto paniku a místo toho, aby debatu o problému racionalizoval, tak ji pomohl ještě více vyhrotit.

Je vina na straně diskutujících na sociálních sítích? Principiálně nikoliv. Důležité je si uvědomit, že za normálních okolností lidé vstupují do těchto debat s tím, že chtějí dobro, a myslí si, že říkají pravdu. Věří, že informace, které jim posloužily jako základ pro jejich názory, jsou pravdivé a že to, co dělají, je správné. Vypadá to bizarně, ale upřímně věřím, že řada voličů SPD je do hloubi duše přesvědčena, že migranti jsou en bloc zlo a všechny problémy vyřeší ghetta pro Romy, a dokonce věří, že ten černošský folklorní soubor byl skutečně skupinou uprchlíků. S těmito lidmi má diskuse smysl, může být těžká, může být dlouhá a v mnoha případech i zbytečná, nicméně jejich řeč se pohybuje v podobném rámci jako řeč ostatních. Jenže pak jsou tu aktéři, kteří tohle celé mají jinak. Lidé, kteří úmyslně šíří dezinformace.

Lež zůstane lží

Dezinformace není špatná informace, dezinformace je úmyslná lež. Snaha podsunout nám informace, o nichž i jejich vysílatelé vědí, že jsou lživé, tak, abychom se rozhodli v souladu se zájmy toho, kdo nám je podsouvá. Když nám penězokazec podsouvá falešnou bankovku, aby za ni získal něco skutečného, také ho neomlouváme, že by věřil, že je daná bankovka pravá. Tím se liší od člověka, který naletěl. Snaží se nás prostě podvést. Proti podvodnému jednání je třeba bojovat, protože jeho dopady na chod společnosti jsou zásadní.

Boj proti dezinformacím je boj za svobodu slova. Musíme si ale sakra dávat pozor, abychom nezaměnili boj proti dezinformacím s bojem proti svobodě slova. K tomu potřebujeme nejen oporu v zákonech, ale hlavně změnu v našem každodenním chování a normách. Pokud prohrajeme válku s dezinformacemi, prohrajeme spolu s ní nejen podstatu novinářské práce, ale také svobodu slova.

DVTV

Prostitutky Merkelové a zombie na Ukrajině? Kreml bezostyšně lže a Zeman mu je loajální, říká analytik Kalenský

2. 5. 2019