Hongkongský srpen 2019 a Tchaj-wan

S odstupem půl století nynější dění v Hongkongu v něčem připomíná Československo roku 1968. Vůdci čínského impéria si při svém pravidelném prázdninovém rokování v přímořském letovisku Beidaihe lámou hlavu, zda se v jedné provincii, jež by si měla oficiálně řídit vnitřní záležitosti sama, s demonstracemi vypořádá místní správa, anebo zda mají napochodovat jednotky z kontinentální Číny. Stejně jako před půlstoletím v Moskvě nerozhodovaly demokraticky volené instituce, i v dnešní Číně rozhodují pouze členové politbyra jedné, a tedy jediné vládnoucí komunistické strany včetně špiček armády a zpravodajců.

Před půlstoletím byla v sázce dobovou hantýrkou řečeno pověst mezinárodního dělnického hnutí neboli riziko, že mocenský zásah obnaží podstatu Sovětského svazu, kde komunistická ideologie zakrývala ambice ruského impéria zahrnujícího přímo ovládané národy a národnosti i jeho satelity. Tehdy okupace Československa sice vojensky uspěla, ale politicky byla debaklem, protože invaze předvedla, že vnitřně nejisté impérium nesnese jakoukoli odchylku.

Vedení dnešní Číny sdílí s někdejším Sovětským svazem chronickou přecitlivělost na náznaky samostatnosti kteréhokoli regionu, jejž pokládá za součást říše středu. To je však v přímém rozporu se závazkem "jedna země, dva systémy", který byl a je součástí dohody o předání britské správy Hongkongu do rukou kontinentální Číny. Právě vyhlídka, že jí bude podřízen a potom pohlcen celý Hongkong, vede velkou část jeho obyvatel do ulic a posiluje ostražitost Tchaj-wanu, jehož by Peking tak rád přesvědčil o důvěryhodnosti nabídky "jedna země, dva systémy".

Mocenský stereotyp nutká nynější čínské vedení potlačit každý z jeho hlediska špatný příklad. Je tu ještě jeden, nahlas nevyslovitelný argument.

Jakákoli vzpomínka či zmínka o zásahu armády na pekingském náměstí Nebeského klidu z června 1989 je po celá desetiletí vnitropolitickým tabu, ale jeho důsledky jsou dosud v živé paměti.