Umělecké dílo může obohatit po všech stránkách

Jiří Švestka otevřel svou galerii v Praze již téměř před čtvrtstoletím. Za tu dobu prošel vzestupy i pády, přesto zůstává optimistou. "Zajímá mě, co je čerstvé, neznámé, riskantní," říká v rozhovoru. Jeho galerie zastupuje řadu českých i zahraničních umělců a stará se o jejich zhodnocení na mezinárodním trhu. Realizovaný obchod podle Švestky sice vypadá jako to nejpodstatnější a je i důležitý pro stabilitu galerie, pro dlouhodobé zhodnocení umělců ale není nejnutnější. "Co se v budoucnu ekonomicky prosadí, je pozice umělce, povědomí o něm a jeho autentické pozici. Zkrátka je potřebné získat pro něj větší rezonanci," říká Jiří Švestka.

Co si jako galerista a sběratel myslíte o návodu, který se lidem stále nabízí − nejlepší investice je ta do umění?

Myslím si, že to je do jisté míry pravda, ale nesmí se to hodnotit pouze finančními kritérii. Protože když si někdo koupí umělecké dílo, které se mu líbí, tak ho esteticky užívá, dívá se na něj, vnímá ho, něco z něho získává, může s ním navázat kontakt, jenž je obohacující. A to je také velká hodnota, bez ohledu na to, jestli se dílo do budoucna ekonomicky zhodnotí, nebo ne. Samozřejmě kdyby se nákup bral pouze z hlediska finančního zhodnocení, může to být velmi dobrá investice, ale i dosti riziková. A hlavně − umělecká díla nejsou okamžitě likvidní, nebo aspoň tak rychle likvidní, jako jsou třeba nemovitosti, zlato či nějaké alternativní měny jako bitcoiny. I já sám jsem udělal řadu výborných, ale i několik špatných investicí, přestože s uměním žiji celý život a dobře se v něm vyznám.

Pořád sběratelům říkáme, ať se radí s odborníky. Vy jste zkušený teoretik a také se spletete. Jak se to stane?

Jsem hlavně praktik. Nejrizikovější segment je současné umění. V jeho případě se nějakým způsobem spekuluje na budoucnost autora. Pamatuji si například, jak jsem před čtrnácti lety na druhém Prague ­Biennale doprovázel jednoho sběratele a doporučil jsem mu, aby si koupil buď polského malíře Rafala Bujnowského, nebo Rumuna Adriana Ghenie. Oba obrazy byly menší formáty − stály plus minus tři tisíce eur. Já jsem koupil Bujnowského a on Ghenie. Ukázalo se, že investice do Bujnowského, kterou jsem považoval za jistější, se za deset let zhodnotila na 18 tisíc, ale Ghenie se tomu sběrateli − a já už na tom bohužel žádný podíl nemám − zhodnotil na 300 tisíc. A to je velký rozdíl. Takže jsem sice viděl uměleckou kvalitu i možnou tržní budoucnost obou malířů, ale zůstal faktor nejasnosti a v míře zhodnocení jsem se netrefil. V té době byli oba úplně na začátku a nikdo ve světě o nich nic nevěděl.

Jiří Švestka (64)

galerista, historik a teoretik umění

◼ Vystudoval v Praze dějiny umění a estetiku.
◼ V roce 1981 odešel do Německa a na přelomu 80. a 90. let řídil v Düsseldorfu Kunstverein – umělecké sdružení pro Porýní a Vestfálsko. Na začátku 90. let byl šéfkurátorem Kunstmusea ve Wolfsburgu.
◼ V letech 1994–1995 krátce kurátorsky vedl společně s Karlem Babíčkem Novou síň v Praze.
◼ V roce 1995 otevřel vlastní galerii v pražském Mozarteu, později i v Berlíně. V roce 2014 pražskou pobočku zavřel a znovu činnost galerie na jiném místě obnovil v roce 2017.

Foto: HN – Milan Bureš

Svým klientům obvykle doporučuji, že jim nabídnu dejme tomu dvacet uměleckých děl a oni si vyberou třeba polovinu. Jsem si jist, a tu zkušenost už mám, že jedno nebo dvě z těch deseti se zhodnotí natolik, aby vyrovnala možnou ztrátu, kterou udělají ta ostatní. Tržní budoucnost toho kterého umělce totiž záleží na řadě faktorů. Některý umělec může zemřít mladý. To neznamená, jak se často tvrdí, že se tím dílo automaticky zhodnotí, tak to není, umělcova tvorba už musí mít nějakou věrohodnou minulost. Nebo například umělci i umělkyně se vdávají, rozvádějí, procházejí mateřstvím, skončí s prací, začnou brát drogy, pít alkohol, přestanou pracovat, jsou demotivovaní, vyhořelí a jejich dílo se přestane na trhu objevovat… To se nedá úplně předvídat.

V rané fázi uměleckého vývoje je určitým pozitivním ukazatelem, jaké galerie o autora mají zájem. Nemůže to být jakákoli galerie, nemusí to být ani renomovaná galerie, která si dokáže umělce takzvaně "udělat", prosadit na trhu, ale ideální je, když je to galerie pro toho kterého umělce "správná", kde si navzájem sedne více faktorů. Ale to taky neplatí vždycky. Jsou i světové galerie zastupující autory, kteří se nikdy nijak výrazně neprosadili, a jsou i malé neznámé galerie, kde se někdo stane slavným. Většinou pak v takové galerii bohužel ale nezůstane.

Mluvme ale o českém prostředí, tady je situace horší než ve světě.

Je to tady trochu komplikovanější, protože role galerií tu není ještě úplně etablovaná a vyjasněná, ale rozdíl už zase takový není. Samozřejmě se stane, že umělec velmi žádaný na domácím trhu, protože dokáže oslovit nějakou společnou minulost, vzpomínky této populace, v zahraničí vůbec nefunguje, nerezonuje, a když se chce prosadit v zahraničí, nepovede se to. A může to být i naopak, známe umělkyně, o které český trh žádný velký zájem nejeví a v zahraničí jsou velmi známé a žádané. Jediný rozdíl spočívá totiž v tom, že české tržní prostředí není propojené s tím zahraničním. Ale myslím, že i to se zlepšuje.

Jak se vy jako galerista staráte o to, abyste českého umělce zhodnotil v zahraničí?

Dělám pro to, co se dá. Snažím se dostat umělce do zahraničních galerií, s kterými spolupracuji, nebo nabízím výstavní výměny, snažím se je dostat i do větších institucí, které mají renomé. To sice funguje, ale neznamená to automaticky úspěch na zahraničním trhu. Nabízíme české autory na veletrzích umění, kde jsou vidět ve velké konkurenci, a to je důležité, oslovujeme napřímo řadu světových sběratelů a kurátorů, nabízíme jim díla nejen ke koupi, ale také třeba informačně. Aspekt skutečného realizovaného obchodu vypadá jako to nejpodstatnější, což je sice důležité pro stabilitu galerie, ale není to nejnutnější. Co se v budoucnu ekonomicky prosadí, je pozice umělce, povědomí o něm a jeho autentické pozici. Zkrátka je potřeba získat pro něj větší rezonanci. To se někdy daří, jindy ne a je to těžko odhadnutelné. Nebudu jmenovat příklady, to by bylo zavádějící.

Mám pocit, že provozovat v Česku pouze galerii a být ekonomicky v plusu je nemožné.

Těžko říct, myslím si, že například mým "galerijním žákům", jako jsou Filip Polanský, Lucie Drdová a Mikuláš Nevan, se daří. Jsou v jiné situaci, mají dnes už jiné publikum, domácí i zahraniční sběratelé na ně už reagují lépe než na moji galerii před lety. Já nikomu do účetnictví nevidím, ale zdá se mi, že fungují úspěšně.

Tady se často kritizuje, že komerční galerie žádají o granty, to ale není nikde ve světě nenormální − s výjimkou amerických galerií, kde je to organizované jinak. Všude po světě existují granty podporující účast na veletrzích nebo vydávání publikací. V USA nebo v Číně tu veřejnou podporu nahrazují mecenáši nebo přátelé galerie, kteří si do jisté míry kupují i podíly ze zisku. Existují slavné galerie pod jmény galeristů, které jim ale nepatří, vlastní je štědří mecenáši. To je fajn systém, byl bych rád, kdyby se to prosadilo i tady.

Takhle to ale u nás zatím nefunguje, ne?

Jsou určité náznaky, ale nikdy jsem se s tím nesetkal. Spíš jsem zaznamenal, že nějaký sběratel od určité galerie nakupuje pravidelně. To je velmi dobré. Sběratel totiž věří nejen tomu autorovi, ale hlavně galeristovi. Když má za sebou galerista viditelnou stopu, která prokazuje, že věci včas správně rozpoznal, očekává se, že to tak půjde i dál.

Vrátím se k té mladší generaci galeristů. Nejsou vaše dlouholeté know-how a známosti v oboru u nás i v zahraničí proti nové generaci galeristů výhodou?

To samozřejmě je výhoda, až mě to někdy zaráží, že kontakty na zahraniční sběratele a kurátory a lidi z muzeí mám tady asi pořád ty nejlepší. Jsem ve světě pro lidi zapsaný jako jediný Čech, kterého znají, fandí mi.

To je asi tím, že jste pracoval jako teoretik ve významné německé instituci.

To už je strašně dávno. Tím, že jsem kunsthistorik, mám sofistikovanější background než mladí obchodníci. To, že mám galerii 25 let a oni jen deset, nic neznamená. Když jsem v zahraničí na veletrhu nebo i jinde, upřímně řečeno mě také zajímají více mladší galerie než ty, u nichž vím, co mohu očekávat. Mě zajímá, co je čerstvé, co je neznámé, riskantní.

Jiri Svestka Gallery má ve své nabídce také obrazy klasické moderny, jako například Toyen Ile de Sein z roku 1950.

Foto: HN – Milan Bureš

Co byste poradil úplnému začátečníkovi ohledně investic do umění?

Takové případy mám v galerii poměrně často. Uprostřed prázdnin přijde manželský pár, který si postavil nádherný dům, a ne že ho chtějí vybavit uměním, oni chtějí začít budovat sbírku. Vlastně nemají žádné zvláštní znalosti umění, nepohybují se v uměleckém světě, ale slyšeli o mně a přišli, abych jim poradil. Ukážu jim řadu věcí, pošlu spoustu informací, je v tom opravdu hodně práce. A poté se o tom začneme bavit. Oni si najdou mezi 50 věcmi třeba jen tři, vysvětlí proč a já jim řeknu, co by se jim ještě hodilo. K tomu třeba nemusí mít hned vztah, ale ten se po několika měsících vytvoří, postupně pochopí, jak jsem svůj návrh myslel − to je také vlastně edukativní činnost.

Myslela jsem univerzální radu. Kdybyste nebyl galerista, kam byste je poslal?

Řeknu jim: vyberte si galerii, která je vám sympatická, a tam vám poradí. Takhle je to správně. Myslím si, že ten článek galerie je důležitý. Už je tam vše nějakým způsobem zpracované a důležité je jít do galerie, o které vím, že už má něco za sebou. A nemusí to být nutně desítky let.

Jak laik pozná, že galerie má něco za sebou?

Někdo mu ji doporučí nebo o ní uslyší, něco se dočte. To je samozřejmě vždycky těžké. Určitě jsou i galerie, kde bych nákup nedoporučoval. Galerista musí být svým způsobem autentický a přesvědčivý, znám i tlučhuby, kteří balamutí lidi, a dokonce se jim na to spousta lidí chytne. Ale taky jim to funguje. Je důležité, aby ve městě, jako je Praha, byly stejně jako v Paříži nebo New Yorku galerie na nejrůznější úrovni. Řada velkých světových sběratelů začínala tím, že si někde koupili jen obyčejný tisk někoho trochu populárního a teprve potom se začali dál rozvíjet.

A co lidé, kteří nemohou investovat velké částky, ale přesto by chtěli nějaké umění? Co jim poradíte? Existuje i levné umění?

Určitě. Za nízkou cenu se dá sehnat například krásná grafika od světoznámého sochaře Tonyho Cragga nebo práce na papíře od mladých autorů. Jsem si jist tím, že kdyby tuhle začáteční investici udělali a pak s tím dílem žili, přivedlo by je to za půl roku s dvojnásobnou částkou a za dva roky už třeba rozvinou nějakou sběratelskou vášeň. Není to tak, že zajímavá a hodnotná díla se dají pořídit jenom za velké peníze. Jde o to, být trochu otevřený a nebát se to prostředí poznávat.

Radíte lidem nakupovat v aukcích?

Za určitých okolností ano. Proč ne? Někdy se tam dá nakoupit za dobrou cenu, ne možná úplně současné umění, ale něco starého nebo nábytek a design, chce to také ale odbornou radu. Dřív jsem nakupoval i na zahraničních aukcích, na to teď nemám dost financí, ale to mě hodně bavilo, když jsme například dražili v New Yorku Warholy. Aukční domy jsou prostě prodejny. Aukční dům pro budoucnost autora vlastně neudělá vůbec nic. Nabízí většinou nižší odhad ceny, než by byla v galerii, ale počítá se strategií zvyšování nabídky − relativně nízké ceny tak přilákají více zájemců. Český aukční trh je docela vyspělý, dají se tu sehnat dobré věci a je možné dosáhnout výborných výsledků. Přesto existuje řada sběratelů, kteří nabízejí obrazy i soukromým galeriím. Prodej se odehrává diskrétněji a je jistota vysoké dosažené ceny.

Může se člověk orientovat podle nějakých hodnoticích žebříčků?

Trochu ano. Tady je jen jediný serióznější, ale v zahraničí je jich mnohem více. Já jsem zažil v Německu před 35 lety v časopise Capital jeden žebříček s velmi zajímavými kritérii. Prostudoval jsem si kritéria, která má zdejší žebříček J&T Banky, a musím říct, že ta německá byla sofistikovanější. Kritéria by měla být náročnější. Kdyby se vylepšila, byl by podle mého názoru žebříček objektivnější. Trh se současným uměním je daleko dynamičtější, žebříček za ním trochu pokulhává. Autor, který je například na 50. místě, teď zrovna začal mít úspěch a začali ho kupovat známí mezinárodní sběratelé, ale v žebříčku se to objeví až s dvouletým zpožděním.

Foto: HN – Milan Bureš

Máte pověst galeristy, který sice zkrachoval, ale na scénu se zase vrátil.

S galerií jsem začal v prosinci 1995 a pražskou firmu Makum, která tuto galerii provozovala, jsme museli z ekonomických důvodů po krizi zavřít v roce 2014. Galerie jako taková fungovala pořád, ale v Berlíně. Teď je zde nová firma, která galerii provozuje dál, a já v ní vytvářím program.

Firma Makum šla do insolvence, nebyla to jen vina krize, to byly i moje manažerské chyby. Nám se dařilo velmi dobře v době těsně před krizí, kdy všichni věděli, že to bude průšvih. Já jsem to zažil poprvé v životě a vlastně jsem si nedovedl představit, že náš obrat může z roku na rok klesnout o 88 procent. To jsem si říkal, že je nesmysl, že klesne maximálně o 20 procent a to přežiju. Jenže ten skok byl likvidační, měli jsme samozřejmě půjčky a stálé náklady, k tomu přišla moje osobní krize, dostali jsme se do strašné situace.

Existovalo jiné řešení než jít do insolvence?

Jediná možnost tehdy byla přivést privátního investora, který by dal galerii ekonomickou jistotu. Suma dluhů byla sice velká, ale vysoká byla i hodnota zásob, které v tu dobu jen nebyly rychle likvidní.

Kdysi jste míval kmenový okruh autorů, ale v současnosti takhle program není koncipován…

Není, ale někteří z kmenových autorů mi zůstali. Krištofa Kinteru zastupujeme i nadále, i když nepracuje výhradně jen s naší galerií, pořád mám dosah na jeho nejlepší věci. Se zahraničními autory je to v pohodě. Neztratil jsem ale úplně všechno. A líbí se mi nově začínat, baví mě to a udržuje mě to mladým. Naše poslední výstava byla Leda Bourgogne, to je umělkyně, která má nakročeno k velkým evropským úspěchům. Nám se podařilo tady dost věcí prodat dokonce i českým sběratelům, přesvědčil jsem je, že jde o kvalitní autorku. Možná už to dneska dělám racionálněji, nejdu do velkého rizika. Výborní a perspektivní jsou i jiní autoři, se kterými nově pracujeme, Veronika Vlková, Sofie Švejdová, Monika Pascoe Mikyšková, Gianni Caravaggio nebo Tomáš Kajánek.

Vzpomínám si, že na začátku 90. let jste měl zájem o vedení moderní sbírky Národní galerie ve Veletržním paláci.

To je dávno, byl jsem tehdy jako ředitel Kunst­vereinu v Düsseldorfu osloven a ta možnost mě velmi zaujala. Dnes už je to však jinak. Ani Veletržní palác, ani Národní galerie nestojí v centru mých ambicí. Ale představte si, že by to tehdy dopadlo. Mám dojem, že bychom tenhle rozhovor dělali možná na jiném místě − na Borech nebo v Bohnicích, protože já bych v tom rigidním institutu příspěvkové organizace dříve nebo později určitě narazil nebo naivně spadl do nějaké léčky. Pamatuju si tehdy, někdy v roce 1992 nebo 1993, jak jsem přinesl na ministerstvo návrh na nový statut Národní galerie, docela dobře vypracovaný poradenskou firmou v Německu, a oni o to vůbec neměli zájem. Přitom bylo už tehdy jasné, že je to důležité. Mezitím uběhlo skoro 30 let a nezměnilo se nic! A je to dál neohrabaná příspěvková organizace se všemi negativy. Změnit systém nebyla a není priorita.

To je ale politický úkol, který spousta lidí nezvládne.

Pokud to musí iniciovat šéf galerie a je dobře etablovaný, nemá to nakonec zapotřebí. Instituce ale potřebuje mít zcela jinou strukturu.

Proč vás to tehdy lákalo a dnes už ne?

Tehdy jsem byl mladý a divoký, ale dnes už mě to neláká, protože vím, že je tam spousta těžko řešitelných problémů. Už se mě pár lidí ptalo, jestli bych o to měl zájem, ale upřímně řečeno − neměl. Já si myslím, že nechci zbytek života trávit tím, že se budu s nějakými úředníky a komplikovanou neprůchozí politickou situací konfrontovat. To za to nestojí.

Nevěříte, že by to vyšlo?

Já tomu i věřím, ale už asi nemám tolik elánu, abych ho tomu obětoval. Mám v hlavě řadu super zajímavých věcí, možná pro českou kulturu ještě významnějších, které se začínají výborně rozvíjet. Veřejně o tom ale budu mluvit, až to nastane.

Na to, že žijete tak dlouho tady a znáte zdejší prostředí a jeho problémy, jste pořád dost optimistický.

To je moje šťastná povaha, ten optimismus. Už se nechci měnit, nechci být skeptik a na všechno nadávat. Ale nechci jít do akcí, o nichž vím, že by nebyly úspěšné.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin.