I domácí sbírka potřebuje kvalitní péči

Pro sběratele je ideální s uměním žít. Umístit jej v bytě či domě nebo třeba zapůjčit dalším členům rodiny. V domácím prostředí je vhodné nejen chránit věci na papíře (kresby, grafiky, koláže, tisky, fotografie) v rámech se speciálním sklem proti UV paprskům, ale také obrazy pověsit do boxů se sklem či plexisklem. Pokud se v bytě vaří, víří prach, zkrátka pokud probíhá běžný provoz, šetří se tak choulostivé povrchy uměleckých děl. I u malé kolekce je potřeba uvažovat o dlouhodobé budoucnosti a nutnosti díla časem restaurovat − což může být finančně nákladné. Ale k tomu se dostaneme později.

Pokud už díla není kam věšet nebo postavit, je dobré si na ně pořídit speciální desky, arbora, krabice a celou další škálu úložných prostor a dbát, aby například mezi tisky byly vložené čisté papíry, aby se obrazy vnější plochou nedotýkaly něčeho jiného − logika uložení je zkrátka intuitivní a platí, že více ochrany v tomto případě opravdu je více.

Základem je evidence

I když sběratel vlastní jen pár desítek (nebo i méně) kusů artefaktů, je užitečné vytvořit si jejich seznam. Může se stát cokoli a nastane situace, že nikdo další neví, jaké skvosty se na místě nacházejí. Tuto zkušenost má každý, kdo už někdy dědil. V rodinné pozůstalosti se objevují díla, o nichž nikdo nic netuší, a i když je odborník identifikuje, v lepším případě známe kvalitu autora, nikoli však provenienci obrazu. Dobré informace dílo zhodnocují a usnadňují mu další osud: ať už prodej nebo zápůjčky na výstavy. Dokonce i když je dílo cenné jen v kontextu rodiny, informace o něm uchovávají křehkou paměť starých příběhů, které jsou nenahraditelné.

I domácí sbírka potřebuje kvalitní péči

Další 2
fotografie

V seznamu by ideálně měly být zaznamenány tyto údaje o díle: jméno autora, název, rok vzniku, technika, formát díla, je-li dílo autorem podepsáno a jak, způsob adjustace (informace o původním rámu či paspartě), stav zadní strany, případně osobní poznámky autora na zadní straně. To je základ. Další informace o díle se týkají jeho původu. Kým, kde a kdy bylo získáno, za jakou cenu. Pak nás zajímá prezentace díla − kdy a kde bylo vystavováno a jestli je publikováno v nějakém katalogu, knize nebo dnes i někde na internetu.

U skromné sbírky, která se udržuje víceméně v rodině, nám stačí nějaký jednoduchý seznam. Pokud se začne kolekce rozšiřovat, lze použít například počítačovou aplikaci Filemaker nebo si najít na internetu jiné možnosti, jak sbírku dokumentovat. Digitální vedení malé sbírky nabízí také třeba platforma s českou pobočkou Artstaq. Zakoupením příslušného programu uživatel získá propojení s dalšími možnostmi spravování i nabídky díla do prodeje.

V případě dokumentace je důležité mít díla vyfocená z obou či více stran a k jednotlivým položkám snímky zařadit. Ve vývoji je dnes rovněž program, který podle fotky rozezná a potvrdí pravost díla.

Velké sbírky vyžadují odborné vedení

Velké sbírky už v Česku existují a stále se rozšiřují, stejně jako přibývá sběratelů, kteří se nákupům věnují ve velkém. Často je však znají jen ti, kteří s nimi obchodují − umělci a galeristé nebo jiní zprostředkovatelé. Procento kolektorů, kteří se chtějí o působení svých děl podělit s veřejností, ale stále narůstá a tím se rozšiřují divácké možnosti. Velké soukromé sbírky přístupné pro veřejnost často suplují expozice státních institucí, které nemají dost peněz na akvizice. Důležitým přínosem privátních sbírek jsou především díla zahraniční.

Medializace privátních sbírek sice někteří levicově zaměření odborníci nazývají artwashingem, ale společnosti, umělcům i dílům bezpochyby prospívají. Autor i odborné instituce, které dílo chtějí někde vystavit, mají jistotu, kam se obrátit. I kdyby se majitel nakonec rozhodl svou sbírku prodat, stopa jeho zveřejněných akvizic je známá.

Ovšem vedení rozměrné sbírky vyžaduje stálého odborníka. Sběratelé si většinou budují depozitáře a díla poloveřejně či veřejně vystavují, ukazují ve svých nemovitostech nebo galerijních platformách, jež založili. Nejsou tajné příklady sběratele Richarda Kučíka, který prezentuje významná díla ve svém moderním hotelu Miura u Ostravy, nebo instalace sbírky manželů Lettenmayerových v zámečku v Jirnech, ale i kuriózní rozmístění děl v rozvadovském kasinu ­Leona Tsoukernika. Ostatně nejstarší exhibicí soukromé sbírky je Museum Kampa, vlastněné Nadací Medy a Jana Mládkových. V 90. letech minulého století musela dnes již stoletá mecenáška bojovat za to, aby jí stát v Praze věnoval důstojný prostor a ona mohla vrátit sbírku děl víceméně neofi­ciálních českých umělců (těch, kteří nesměli za komunismu oficiálně vystavovat) tam, kam patří.

Majitelé velkých sbírek mají většinou vzorně vedené záznamy, které budou patrně mnohem sofistikovanější než ty institucionální. Někteří z nich také chtějí v budoucnu nabízet své depozitáře svým kolegům či dalším platformám; tak by mohl vzniknout životaschopný model evidence významných děl, který by umožňoval mezinárodní výměnné zápůjčky.

Ale zpět na zem. Existují už služby, které nabízejí profesionální depozitář za přijatelných finančních podmínek. Nedoporučujeme ukládat umělecká díla na chalupu, do sklepa, na půdu či do garáže. Jsou tam ohroženy nejen nesprávným klimatem, ale i krádeží.

Při nedostatku vlastních vhodných prostor lze využít služby profesionálů. Například transportní firma Artex zabývající se převozem umění nedávno vybudovala několik hal splňujících specifické parametry pro úschovu vzácných předmětů. Podnikatelé se inspirovali v zahraničí a jejich prostory se mohou pochlubit kvalitním zabezpečením pro nákladné exponáty, které například putují přes české území dál, ale nabízí i uskladnění malého množství děl soukromých sbírek. Uložit je možné třeba i vzácné knihy nebo hudební nástroje.

Když Národní knihovna před rekonstrukcí hledala možnost deponovat své knižní poklady, nenašla v celé republice ani v okolí žádný prostor odpovídající přísným parametrům. Celý obsah nakonec skončil právě v hale Artexu, podobně jako rozměrná plátna Muchovy Slovanské epopeje, jejichž umístění se řešilo po návratu z japonské výstavy.

Škody zmírní pojistka a restaurátor

Ať už sběratel sbírku ukládá kamkoli, je nutné ji pojistit. Pojišťuje se rovněž jakýkoli transport, manipulace a prezentování na výstavách − ty zajišťuje firma či instituce, která se na nich podílí. Proto je také důležité mít dílo dobře fotograficky zdokumentované, aby bylo zřejmé, v jakém momentu došlo k nějaké změně.

Pokud jde o díla vzácná, je nutné, aby měla vlastní, speciálně vyrobenou transportní bednu, jejíž parametry jsou rovněž součástí pečlivé dokumentace. Pojišťovny nabízejí nejrůznější možnosti, proto je dobré se poradit s odborníkem, tedy správcem nějaké větší sbírky či s profesionální transportní společností, ale třeba i s expertem z galerie nebo aukční síně.

Stane-li se, že se dílo poškodí nebo jen zašpiní, je možné oslovit restaurátory a nechat je odborně opravit. Jak najít toho správného restaurátora, opět poradí lidé z prestižních pracovišť. Nevyplácí se svěřovat umělecké artefakty do rukou někomu, kdo nemá odborný certifikát. Je dobré také vědět, jestli umělecké dílo je či není kulturní památkou! Takový kus pak vyžaduje speciální povolení na zápůjčku do zahraničí nebo i restaurování.

Pokud dílo spadá do kategorie náboženského umění, platí pro něj rovněž specifická pravidla − už od pohybu na trhu. S tím se často setkávají lidé, kteří například zdědí nějaké starožitnosti a nevědí si s nimi rady. Alpakový kříž s Ježíšem, který vaše babička měla celý život na prádelníku, se najednou může stát složitým administrativním problémem při snaze smysluplně jej prodat.

Po všech podobných radách se laikovi může zdát, že umění vlastně doma ani mít nechce. Soužití s ním ale nemusí být tak úzkostlivě střežené. Zaprášený obraz je možné jemně očistit restaurátorskou houbičkou Wishab, obrazy a tisky paspartované pod sklem není nutné ošetřovat celá léta. Nejvděčnější z pohledu údržby jsou objekty z pevných materiálů, ale žádný sběratel si nepořizuje věci z praktických důvodů.

A pro toho, kdo by se o své skvosty bál, je tu ještě jedno řešení − nechat si vytvořit dokonalou kopii díla, což mnozí dobří řemeslníci i umělci umí, jak víme díky mnoha povedeným falzům. Výroba nemusí být zrovna levná, ale u milionových položek nehraje roli. V zahraničí je běžné, že majitel rodinného skvostu v podobě například vzácného historického portrétu svých předků nechá udělat kopii, aby originál mohl dlouhodobě zapůjčit muzeu či galerii, ale doma dál komunikoval skrze dílo se svou minulostí. Takže o originál se vám starají profesionálové a s kopií si užíváte její nezranitelnost.

Ideální uskladnění? V galerii

Tím se dostáváme k ideální praxi umístění sbírky − v renomované veřejné sbírce, respektive stálé expozici. Depozitář veřejnoprávní instituce se nenabízí, ale pokud má soukromé dílo parametry, které expozici chybí (například Národní galerie Praha v posledních letech příliš nenakupovala současné umění a ve stálé expozici jí chybí práce řady autorů, kteří se mezitím proslavili i na mezinárodní scéně), je dlouhodobá zápůjčka řešením. Pokud je privátní sbírka unikátní jako celek, bude také každou odbornou instituci zajímat. Tato praxe zatím u nás příliš obvyklá není, ale například soukromý projekt budoucí Kunsthalle Praha o nabídkách sběratelům uvažuje.

Pro sběratelskou aktivitu platí, že každá rada může být drahá. A také každá rada týkající se jednoho problému může být jiná − to koneckonců zjistíte hned, jak je začnete hledat na internetu. Existují však nezávislá odborná periodika, která přináší seriózní informace, spolupracují s experty a lze se na ně spolehnout, co se týká informací o trhu, ale třeba i orientace v oblasti současného umění. Příkladem může být měsíčník Art+antiques a jeho odnož Art+.

Být sběratelem umění se může zdát snob­ské, trendové, cool. Ale jakmile to člověk zkusí, stejně tomu propadne. Umění je totiž strašně inspirativní a partnerství s ním je nejspolehlivější.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin.