Schengen přežije. Na zrušení by Česko tvrdě doplatilo, říká jeden z jeho zakladatelů Robert Goebbels

Když se v roce 1985 uzavírala první Schengenská dohoda, očekávání byla tak nízká, že na podpis nepřijela ani místní lucemburská televize, která má přitom v malé blahobytné zemi nouzi o témata. Pak se to ale změnilo. "Schengen se stal tak populárním, že politické strany kvůli němu narychlo přepisovaly svoje programy, aby si zvýšily šance u voličů," říká v exkluzivním rozhovoru pro HN jeden z vyjednávačů smlouvy, která odstranila hraniční kontroly mezi státy, Lucemburčan Robert Goebbels.

A dodává, že ani současná koronavirová krize, při níž státy zavádějí karantény a omezují pohyb lidí, nepřivodí kolaps volnému cestování. "Otevřené ekonomiky jako lucemburská nebo česká by na to tvrdě doplatily."

HN: Lídři Evropské unie zavřeli vnější hranice EU a státy většinou kontrolují také hranice mezi sebou. Je s volným pohybem amen?

Určitě ne. Společná pravidla umožňují vrátit kontroly na vnitřní hranice až na dva roky, k téhle situaci došlo v minulosti opakovaně a Schengen tu je dál.

HN: Ještě nikdy ale nedošlo k tomu, že by svobodu pohybu začala omezovat ve stejný moment naprostá většina členských států.

To je pravda, k této situaci od března 1995, kdy vstoupila v platnost takzvaná druhá schengenská smlouva a z přechodů úplně zmizely budky a závory, nedošlo. Ale já to nepovažuji za problém, pokud se svoboda pohybu zase vrátí. Problém vidím jinde. V tom, že to ukazuje na falešnou představu řady politiků, kteří si s obnovením kontrol hranic spojují více bezpečí a domnívají se, že když hranice zavřou, riziko narušení bezpečnosti se zmenší, nebo dokonce úplně zmizí. To je iluze.

HN: O co svoje tvrzení opíráte?

Podívejte se na Velkou Británii: ta nikdy nebyla součástí Schengenu a nikdy nepřestala svoje hranice zcela kontrolovat. A přesto není ušetřena kriminality spojené s volným pohybem osob přes hranice. Nejenže na jejím území došlo k džihádistickým útoků cizinci, ale dokonce právě do Británie se nejčastěji utíkají skrýt lidé stíhaní v Evropě za terorismus. A teď nebyla Británie ušetřena koronavirové nákazy. Pokud porovnáte rozsah nákazy mezi zeměmi, které své hranice kontrolují, a těmi, které ne, není mezi nimi podstatný rozdíl. Zkušenost z Tchaj-wanu, který se po Číně měl stát dalším ohniskem nákazy Covid-19, ale podařilo se mu infekci velmi rychle zkrotit, ukazuje, že klíčová je vzájemná ochrana lidí − důsledné nošení roušek, hygiena rukou, včasné testování. Nový virus porazíme mezi sebou uvnitř států, nikoli na hranicích.

HN: Kdy se podle vás svoboda pohybu vrátí?

Jsem přesvědčený, že až se nákaza dostane pod kontrolu, lidé se začnou svobody cestovat dožadovat, je to přirozená lidská reakce, vyjít zase po čase z domácího vězení.

Navíc nezapomínejme: minulý rok překročilo hranice uvnitř EU, aniž by bylo jakkoli kontrolováno, více než 1,5 miliardy Evropanů. Každý den ráno pak překračují více než dva miliony lidí hranice jednoho státu, protože jdou v tom sousedním do práce. Schengen, svoboda pohybu, vytvořily úplně nový ekosystém, který nepotřebuje sklady, překladiště, chladicí boxy. V příhraničních regionech se zrodily celé vesnice a města, které svůj každodenní běh odvozují od toho, že se po bývalé čáře prohání jenom vítr.

Tohle všechno vrátit zpátky do národních hranic by představovalo obrovské náklady. Naše ekonomika by se musela od základů předělat a zcela jistě bychom měli všichni hlouběji do kapsy. Zejména tak otevřené ekonomiky jako lucemburská nebo česká by na to tvrdě doplatily, protože jejich dobrá kondice je na otevřeném světě okolo závislá.

HN: Uzavření hranic lidé v prvních reakcích podpořili. V Česku, ale i jinde se opakují průzkumy veřejného mínění, z nichž vychází, že lidé jsou ochotní i o něco zchudnout a necestovat do ciziny, pokud jim to přinese víc bezpečí. Jak je chcete přesvědčit?

Beru jako fakt, že lidé jsou dnes čtyřiadvacet hodin přilepení ke zprávám, sledují vývoj pandemie a mají strach. Bojí se náhlé blízkosti smrti a berou všechno, co by je od toho mohlo uchránit. Politici jim nabízejí hraniční kontroly, protože je to pro ně nástroj, jak si zajistit více kontroly nad územím, které mají pod svou správou. Využívají přirozeného strachu lidí z nepoznané reality. Když jsme psali v roce 1990 Schengen II, epidemie nebyly tématem. Obyvatelé se ale v průzkumech svěřovali, že se bojí nárůstu kriminality − pašování lidí, drogových gangů, příchodu organizovaného zločinu z neznámého Východu, kde zrovna padla železná opona.

Se Schengenem přišla nižší kriminalita, protože pravomoce policií se nezastavily na národních hranicích a vznikla velmi dobrá společná databáze hledaných lidí, ke které se z vlastního zájmu přidali i jinak skeptičtí Britové. Takže já bych uklidňoval lidi zažitými zkušenostmi.

HN: Německo obnovilo kontroly na své hranici s Rakouskem v době migrační krize v roce 2015 a ani po pěti letech je neodvolalo. Nepovažujete to za tiché zrušení zóny volného pohybu?

Ne, protože nejde o plnohodnotné zavedení plošných kontrol všech projíždějících aut, jde o namátkové kontroly jen na jedné části hranice. Kolaps Schengenu nikde nevidím a nepředpokládám ho. Mladé generace si Evropu nespojují s italskou renesancí nebo českým barokem, ale se svobodou pohybu. Nenechají si ji vzít. Schengen je prostě příliš dobrý, aby nepřežil. O schengenské vízum požádá ročně dvacet milionů cizinců, protože na něj mohou procestovat téměř třicet zemí. Běloruská spisovatelka, držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová jednou řekla: Současní Rusové se nikdy nevzdají dvou věcí, svého auta a schengenského víza.

HN: Česko zavřelo v tomto týdnu hranice i pro takzvané pendlery. Jak je to v Lucembursku, kam dojíždějí denně za prací tisíce lidí?

Dokonce je to přes 220 tisíc lidí denně, je to opravdu hodně, polovina celkové pracovní síly vévodství.

Lucembursko nechává svoje pozemní hranice volné, uzavřelo jen letiště a všichni doufají, že pendleři budou moci dál docházet, protože v opačném případě by to byla katastrofa. V některých strategických sektorech jsme závislí na cizí lidské síle. Například až 70 procent lékařů a sester v našich nemocnicích nejsou Lucemburčané. Jsou to Němci, Francouzi, Belgičané, kteří sem odcházejí kvůli nižšímu zdanění práce. Někteří tady bydlí, ale většina denně dojíždí.

HN: Jak se Lucemburčané staví k otevřeným hranicím? Neobávají se většího rizika nákazy, tak jako například mnozí Češi?

Nebyl zatím žádný reprezentativní průzkum, ale předpokládám, že většina obyvatel je za to ráda. Lucemburčané vždycky podporovali otevřené hranice, pendleři vždycky byli součástí naší kultury. Před pěti lety zavřela Francie svoji hranici s námi, protože chtěla zabránit vstupu chuligánů a provokatérů do Francie v době pařížské klimatické konference. Na hranicích se okamžitě vytvořily desítky kilometrů dlouhé fronty, lidé čekali hodiny v zácpách, mnozí se nedostali do práce, některé sektory to okamžitě pocítily. Hned druhý den vznikla proti kroku francouzské vlády petice Francouzů, postavila se za ni tehdy i jinak obránkyně hranic Marine Le Penová. Tahle zkušenost ovlivnila také současný stav. Lucemburčané se chovají disciplinovaně, zůstávají doma a venku dodržují odstupy mezi sebou. Po zavření hranic pendlerům tu nikdo nevolá.