S láskou, Tóno

Ve vás se ta modrá krev prostě nezapře, mladá paní, vyslechla jsem si pochvalu z úst chovatele koní, k němuž nás v první polovině 90. let zavedl kamarád. V Česku tehdy probíhala privatizace, která dala vzniknout malé situační komedii. "Slávku, to je pan Hrabě s rodinou," představil nás kamarád a jedním dechem dodal: "Jim teď vrátili zámek, a tak se potřebují rychle naučit jezdit na koni, aby je zaměstnanci nepomluvili." Neohradit se a zachovat vážnou tvář se nám dařilo jenom chvilku. Konkrétně do okamžiku, kdy se mi, dodnes nevím jak, povedlo elegantně vyšvihnout do sedla. Moje bezchybné usazení se na hřbetě koně vyvolalo už zmíněné nadšení. To už jsem se ale neovládla. "Není Hrabě jako hrabě, milý Slávku," odvětila jsem se smíchem a byla ráda, že hra na hrabata skončila.

Procházka jarními loukami v okolí Berounky to tehdy byla příjemná, v mém životě první, a vlastně i poslední. Ke koním vzhlížím s velkým respektem. Jsou krásní a ušlechtilí. A rozumím lidem, kteří je touží mít, i když slovo "mít" asi není namístě. Kůň je pro ně společník, celoživotní láska. Jako třeba pro Lenku Kovačovskou, která si vysněného koně pořídila až jako "velká holka". Co jí kobylku Sydney přivedlo do cesty, se dozvíte hned v úvodu jarního vydání magazínu Život se zvířaty.

Společníky většině z nás však dělají menší čtyřnožci. Ponejvíce psi a kočky, ale také morčata či křečci. Najdou se mezi námi ale i tací, a není jich málo, kteří našli zalíbení v méně obvyklých zástupcích živočišné říše. Jedním z nich je Milan Paprčka. Ten svému mazlíčkovi říká láskyplně Tóno. Že nositelem tohoto jména je krajta tygrovitá, odhalila už titulní strana magazínu. Ale ačkoli i na fotografii Tóno vypadá impozantně a vzbuzuje respekt, prý není třeba se ho bát. Tak se nebojte a začtěte se do následujících stránek.

Vám, dvojnožcům, přeji příjemné čtení, našim mazlíčkům pak, abychom si navzájem dělali jenom radost a společně zvládli všechna úskalí, která letošní rok přinesl.