Pokud Jaroslav Hutka ve své proslulé písni Náměšť na otázku "co je nejmocnější" odpovídal, že "pravdomluvné slovo", pak v Organizaci spojených národů bývá nejmocnější Rada bezpečnosti a z jejích patnácti členů je pak ještě o stupínek výše pět stálých zemí s právem veta. Ale i zde jsou rozdíly. A právě v nich lze hledat odpověď na aktuální potíž, že se pandemii nemoci covid-19 Rada bezpečnosti dosud nevěnovala. Přitom na rozdíl od jiných orgánů OSN má ona jediná pravomoc na základě Charty OSN přijímat rozhodnutí závazná pro všechny členské státy a v případě nutnosti nařídit jejich prosazení třeba i silou.

Důvod leží v samotné konstrukci Rady bezpečnosti, která by sice měla odrážet společné zájmy, ale ve skutečnosti je hlavně průsečíkem zájmů světových velmocí. Protože se koronavirová pandemie prokazatelně rozšířila do světa z Číny, která má v Radě bezpečnosti právo veta a která jí až do konce března předsedala, byl to zástupce Pekingu, kdo s podporou delegáta Moskvy dokázal jednoduše blokovat jakoukoli debatu na téma covid-19.

Důvodům se dá sice rozumět, ale vzhledem k váze problému, který pandemie představuje, se dají stěží omluvit. Pro současné vedení Číny je klíčové zachování tváře, na což se odvolávalo například v lednu, když přijímalo z Evropy pomoc a nechtělo, aby se jí věnovala patřičná publicita. Když zdravotní prostředky míří z Číny na Západ, režimní propaganda to naopak oslavuje jako důkaz laskavosti a velkorysosti. Politika dvou metrů jako vystřižená.

Zablokovaná Rada bezpečnosti svědčí o jediném. Nejmocnější instituce Spojených národů je nejen nefunkční, ale dokonce bezbranná, pokud některá z velmocí blokuje řešení jakéhokoli problému. Stává se to běžně, pokud jde o válečný konflikt. Jak to však omluvit, když jde o zápas s koronavirovou pandemií, která ohrozila a ohrožuje všechny bez rozdílu a proti níž by všichni měli své síly spojovat?