Pandemie je zátěžový test. Zdravotnictví a zásobování fungují, problém je nedůvěryhodná komunikace

Aniž si to nyní dokážeme do důsledku uvědomit, procházíme zásadním zátěžovým testem odolnosti, jaký nejspíše od druhé světové války nemá v naší historii obdoby. Krize dopadá na nás všechny a na všech úrovních − na stát, společnost, kraje, obce, rodiny i jednotlivce. Zasahuje naprostou většinu našich činností. S jejími následky a dozvuky se budeme potýkat řadu let.

Krize a zkušenosti z jejího zvládání nám ale též poskytují unikátní příležitost přistoupit systematicky k utužení národní odolnosti a vybudovat si k tomu účinný systém pro zvládání budoucích krizí. Jinak řečeno: jde o zvýšení schopnosti překonávat s co nejmenšími ztrátami mimořádné události ohrožující fungování státu a společnosti.

Klíčové pro odolnost je nejprve zvládnout náraz krizového šoku a dokázat přitom zajišťovat základní potřeby pro život obyvatelstva a provoz ekonomiky. Šok může způsobit například rozsáhlý kybernetický útok proti životně důležitým sítím, akce teroristů s použitím zbraně hromadného ničení, průmyslová havárie, přírodní pohroma nebo, jako nyní, agresivní virová pandemie. Současně je nutné vracet se co nejrychleji k normálnímu stavu. A konečně po překonání krize otevřeně vyhodnotit zjištěné chyby a nedostatky a systém odolnosti náležitě vylepšit.

O odolnosti či resilienci se začalo hovořit v EU a NATO v polovině minulého desetiletí, po ruské anexi Krymu a agresi na východní Ukrajině. Smyslem bylo posílit naši schopnost čelit především hybridním hrozbám, zvýšit úroveň kybernetické bezpečnosti, omezit energetickou závislost na Rusku, vypořádávat se s dezinformacemi. To vše je i nadále důležité, ale v koronavirové krizi nám to příliš nepomáhá.

Požadavek na zvyšování odolnosti včetně apelu na posílení ochrany veřejného zdraví v souvislosti se šířením infekčních nemocí s pandemickým potenciálem se přitom objevuje opakovaně již v Bezpečnostní strategii ČR z roku 2015. Do praxe se to ale příliš nepromítlo.