Kolega Jan Petránek, který nebyl žádný rusofob, o vztahu dvou sousedících jaderných velmocí řekl, že Číňané pokládají Rusy za své sluhy. Co si v Pekingu myslí o desetimilionovém Česku, lze na základě této paralely dovodit. Pokud neplatí obdoba ošklivého pražáckého vtipu o Brnu − totiž že vůbec nic.

Bez ironie řečeno, země rozměru a váhy Číny posuzuje své partnery podle užitečnosti a síly a v obchodních vztazích vyjednává s každým až do krajnosti, jak si osobně vyzkoušel v roce 2014 ruský prezident na strategickém plynovém kontraktu Síla Sibiře. Neboli jedna věc je partnerství a druhá peníze. Kdo si slibuje, že ústupky či vstřícná gesta přinesou zisky, se jich potom nemusí dopočítat, což se ukazuje i v Česku.

Čína se za druhého mandátu prezidenta Si Ťin-pchinga chová mnohem asertivněji. Otázka je, jak dlouho se taková sólojízda dá provozovat, když její velvyslanci udílejí nevyžádané rady nejen v Praze, ale třeba i ve Švédsku. Tam se ambasador Kuej Cchung-jou o hostitelské zemi vyjadřoval urážlivě jako o boxerovi lehké váhy ne proto, že by tamější ministryně kultury vyjela na Tchaj-wan, ale jen proto, že dorazila na udělení ceny za svobodu tisku hongkongskému vydavateli vězněnému v Číně. Na čerstvě ohlášeném odkladu zářijového summitu Evropská unie − Čína, který mělo hostit pragmatické, na byznys orientované Německo, je vidět, že otázku, jaký postup volit vůči Pekingu, zvažují také v Berlíně.

Postup Číny totiž vychází z názoru, že ona je tím, kdo si může vybírat. Rozdíly jsou snad v přístupu k zemím, odkud se dají třeba kupovat cenné technologie či suroviny nebo které představují důležité odbytiště pro čínský export. A i tam je namístě ostražitost. Když tanzanský prezident John Magufuli vysvětloval, proč by rád zrušil smlouvu v hodnotě 10 miliard dolarů na výstavbu přístavu Bagamoyo, prohlásil, že podmínky, k nimž se uvázal jeho předchůdce, mohl podepsat leda opilec.