Komplikace a kompromisy jsou solí každého projektu

Společnou architektonickou kancelář EA architekti založili manželé Eva a Zdeněk Eichlerovi před 13 lety. Za tu dobu jsou spolupodepsáni pod množstvím projektů pro soukromou i veřejnou sféru. Opravdovou výzvou pro ně ale byla nedávná přestavba barokní sýpky ve Velkých Pavlovicích.

Jak jste se k projektu přestavby 200 let staré sýpky na hotel dostali?

Zdeněk Eichler: S investorem Lubomírem Stokláskem spolupracujeme na více projektech už několik let. Oslovil nás napřímo v době, kdy už probíhaly přípravné práce na stavbě, protože chtěl rekonstrukci dokončit v relativně krátkém termínu a naši práci znal.

Zvažovali jste dlouho, zda do toho jít, nebo to byla jasná volba?

ZE: Rozhodnutí nebylo zcela jednoduché. Na jedné straně to pro nás byla výzva. Současně jsme si ale uvědomovali, že na projektovou přípravu nebude příliš času.

Jak dlouho tedy příprava projektu trvala?

ZE: Projektovalo se po celou dobu stavby, která trvala téměř tři roky, od roku 2016. V případě rekonstrukcí je to zcela běžná záležitost, je potřeba neustále reagovat na nové skutečnosti, které se na stavbě objevují.

Eva Eichlerová: Netypické projektování "za pochodu" vyžaduje ­souhru a ochotu celého týmu okamžitě reagovat na změny. My jsme se navíc k projektu dostali ve chvíli, kdy už byly stavební práce zahájené. Proto bylo potřeba velmi rychle reagovat a architekturu ­stavby udržet.

Komplikace a kompromisy jsou solí každého projektu

Lišily se navzájem vaše představy, jak k obnově sýpky přistoupit?

ZE: Myslím, že jsme na koncepci přestavby sýpky měli stejný pohled. Možná jsme se lišili v představě o některých detailech, ale to je dobrá stránka týmové práce a patří to k věci.

EE: Tvarosloví budovy bylo historicky dáno a my jsme byli zajedno v tom, že jsme se snažili stavbě neškodit. Pokud máme rozdílný názor na některý detail, je to výzva, kdy je potřeba toho druhého přesvědčit, a tím se na věc víc soustředit.

Měli jste okamžitě jasno, jak má přestavba vypadat, nebo to postupně dozrávalo?

EE: V tomto případě se jedná o rekonverzi, kdy došlo k zásadní změně užívání technické památky. Naším cílem bylo zachovat její původní stavební strukturu. Nové vestavby jsou tak jednoduše odstranitelné.

ZE: Vnímali jsme, že jde o velmi hodnotnou, autentickou, památkově chráněnou stavbu. Naše představa se vyvíjela postupně, ale bylo nám jasné, že je nutné respektovat její výjimečné měřítko a uchovat důležité architektonické detaily.

Jak velkou volnost vám v tom ponechal investor, případně památkáři?

ZE: Celkově byla spolupráce s investorem i pracovníky ústavu památkové péče výborná. Důležitá byla ochota a otevřená diskuse všech. Rekonstrukce sýpky byla velmi nákladná a podařilo se zachránit důležitou část stavební historie. Z toho pohledu byl přístup soukromého investora u nás v Čechách ojedinělý. Za Národní památkový ústav měla stavbu na starosti doktorka Vlasta Šrámková. Zpočátku jsme se shodli na přístupu k rekonstrukci v duchu "Benátské charty", mezinárodní listiny z roku 1964 stanovující pravidla památkové péče, a v průběhu stavby jsme společně probírali další detaily. Příkladem je výrazný novotvar na fasádě domu, únikové schodiště zavěšené do stávajícího zdiva, které odpovídá velkorysému měřítku budovy, ale je soudobě provedeno.

EE: Investor měl velmi dobrou představu o náplni, která byla adekvátní možnostem stávající budovy. A měl také velké pochopení pro naše nápady. Hlavně si ceníme jeho důvěry, že investuje správně.

Objekt chátral desítky let, navíc v 90. letech minulého století vyhořel − nacházel se skutečně v tak špatném stavu?

ZE: Ano, stavba byla ve velmi zchátralém stavu. Po požáru v 90. letech byla zničena střecha a celý krov. Ještě dříve, v 70. letech, byla také stavba poškozena různými dostavbami. Naštěstí zůstaly zachované podstatné části a především původní dřevěné nosné konstrukce v nižších podlažích. Barokní dřevěné tesané sloupy a trámy jsou zcela unikátní a jsou důkazem vysoké úrovně stavebního řemesla v 18. století.

Co bylo na celém projektu nejobtížnější?

ZE: Především se jednalo o rozhodnutí, jakým způsobem je možné použít aktuální normy a provozní technologie tak, aby nebyla porušena celistvost původní stavby.

Museli jste dělat nějaké kompromisy?

EE: Komplikace a kompromisy jsou solí projektu, jejich zvládání většinou přináší řešení, které by vás jinak nenapadlo.

ZE: Osobně neznám stavbu, která by byla zcela bez kompromisů. Důležité je to, aby byl výsledný dojem vyvážený. Vzpomněl bych snad jeden detail, který souvisí s předchozí odpovědí a který vnímám jako kompromisní.

O co se jednalo?

ZE: Ve schodišťové hale se nacházejí dva krásné tesané dřevěné sloupy, které bylo potřeba z požárně bezpečnostního hlediska opláštit izolačním materiálem. Sloupy jsou zachované, zrestaurované, ale opláštěné. Přestože jejich odolnost z požárního hlediska splňovala podmínky legislativy, norma nepřipouští mít takovou konstrukci v chráněné únikové cestě. Bohužel se nám nepodařilo najít jiné řešení v souladu s legislativou. Zůstaly tedy aspoň zachované pro další generace, i když nejsou vidět.

Původní využití objektu bylo skladování obilí − jak jste se vyrovnali s transformací na hotel?

ZE: Zachování halového principu stavby jsme museli opustit, ten zůstal jen v přízemí. Na druhou stranu sýpka získala novou náplň a nestala se jen pouhým chátrajícím mementem.

EE: Zajímavé je, že sýpky, jako je tato, byly situované na exponovaných místech. Byly monumentální i svým měřítkem a architektonickým zpracováním. Dnes se potřeba původní funkce vytratila a těžko se pro ně hledá uplatnění. Sýpka ve Velkých Pavlovicích měla štěstí na osvíceného majitele a nynější reprezentativní funkce v centru obce jí sedí.

Promítla se nějak do návrhu i silná folklorní tradice Velkých Pavlovic a okolí?

ZE: Naším přáním bylo místní folklorní tradici promítnout do návrhu ve větším měřítku.

EE: Záměr, který máme připravený a doufáme, že k němu ještě alespoň částečně dojde, je dostat do interiéru to, co je typické právě pro tento region, tedy ojedinělé původní metody batiky, výšivek a nástěnných maleb.

Byl to také jeden z důvodů, proč jste na realizaci doplňků přizvali lokální řemeslníky?

ZE: Myslíme si, že současní čeští návrháři a vybraná řemesla jsou na výborné úrovni. Dokladem existence kvalitních řemesel v dané lokalitě už v 18. století je původní zpracování budovy. Všichni, kteří jsme se rekonstrukce účastnili, jsme měli záměr v tradici pokračovat.

EE: Stejně tak i vybavení interiéru nábytkem a svítidly je sestaveno ze sortimentu či z atypických výrobků kvalitních českých firem.

Opravdovou výzvou ale muselo být zavedení současné techniky nebo inženýrských sítí. Jak jste se s tím popasovali?

ZE: Veškeré technologie jsme se snažili zabudovat tak, aby nebyla narušena atmosféra a struktura původní stavby. Největší část technologie provozu jsme umístili zcela mimo vlastní stavbu do samostatně stojícího objektu. Dílčí části technického zařízení a konstrukcí jsou vestavěny tak, že si je návštěvník neuvědomuje.

EE: Novostavba samostatného objektu s technologiemi je navržena jako jedna z krajinářských úprav okolí stavby. Překonává výškový rozdíl terénu sadem z velkopavlovických meruněk na nakloněné střeše.

Jak jste se rozhodovali, co z původního "vybavení" zachovat?

ZE: Z původního vybavení příliš nezbylo. Snad jen litinová váha na obilí, kterou jsme se rozhodli repasovat a umístit ve vstupní hale hotelu. Restaurováno bylo také tepané opláštění dvojkřídlových dveří.

Původní okna sýpky byla velmi malá, současným trendem je ale dostat do objektu co nejvíce přirozeného světla. Jak jste to vyřešili?

ZE: Detail oken vzešel z doporučení a konzultací s památkáři. S ohledem na tvarosloví původní stavby jsme zachovali původní kamenné ostění. Parapet jsme odstranili a doplnili skleněnou plochou se sítotiskovou úpravou v líci fasády, která propouští světlo do interiéru. Ve vnitřním líci obvodové stěny jsou potom osazena francouzská okna.

EE: Záměrem bylo, aby z exteriéru nebylo zcela čitelné zvětšení okenních otvorů. Kamenné ostění malých oken zůstalo, okenní otvor je zvětšen a zevnitř v pokoji vytváří v silné stěně arkýř s proskleným parapetem, do kterého vstoupíte a máte rozhled.

Je na sýpce nějaký prvek, který se vám natolik zalíbil, že jste to přenesli i do vlastního domova?

EE: Ano, doma nám na stěnách visí prototypy obrazů, zhotovené právě pro sýpku původní technikou šité batiky, která se používá pro výrobu zástěry k ženskému kroji v této oblasti. A má hodně společného s modrotiskem.

Přestavba trvala skoro tři roky − napadalo vás během toho, co všechno by se dalo udělat jinak?

EE: Novostavba i rekonstrukce jsou poměrně dlouhé a náročné procesy, kdy je v podstatě každý detail výsledkem spolupráce všech zúčastněných. Jistě by se dal jindy a v jiné konstelaci řešit jinak, ale takto jsme ho společně zvládli v této situaci a lépe jsme to neuměli.

Šli byste do podobného projektu po této zkušenosti znovu?

ZE: Aktuálně pracujeme na obdobném projektu v regionu podél řeky Labe.

EE: Tato sýpka stojí na návrší v barokní krajině středních Čech. Bude ovšem využita jiným způsobem.

Kromě hotelů a úřadů navrhujete i rodinné domy − mají tyto rozdílné objekty něco společného?

ZE: Obecně jsou to podobná témata. Budovy slouží lidem, což je podstatné v přístupu a uvažování o nich. Mají sice svá specifika, ale základ je stejný.

EE: Dalo by se říct, že všechny tyto stavby vycházejí ze stejného základu − důležité je jen adekvátní měřítko. Někdy je drobné, jindy velkorysejší.

Vaše projekty jsou velmi často citlivě zasazené do okolí. Jedná se o přání investorů?

ZE: Myslím, že je to náš přístup, jak vstupovat do prostředí a kontaktu s ním.

EE: Naše zkušenost s investory je, že se rádi nechají přesvědčit. Naše starost je to dobré řešení najít.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Stavba.