Stát, to je služba lidem. Úředníci si to ale neuvědomují, říká "hlídač státu"

Měl odvahu začít kontrolovat, zda politici, úředníci a stát zacházejí s našimi penězi správně. Investor a podnikatel Michal Bláha, člověk, který se zabývá IT technologiemi a hlavně se pokouší poukázat na fakt, že běžní lidé mají nad sebou své další "zaměstnavatele", tedy stát. Založil kvůli tomu web Hlídač státu.

Jak se stalo, že jste se začal zabývat tím, co vlastně stát dělá a jak?

Hlídač státu vznikl jako souběh několika vlivů. Prvním byla moje nespokojenost s tím, jak český stát funguje, jakým způsobem a jak prozákaznicky poskytuje služby svým "zákazníkům" − občanům a firmám. Začal jsem studovat, jak to dělají v zahraničí, zaujala mě zejména Velká Británie, později i Dánsko. Jak tehdy, tak nyní vidím, že stát má v této oblasti obrovské rezervy. V té době jsem mezi politiky a státními úředníky intenzivně lobboval za kvalitní digitalizaci státu. V tomto lobbingu i konkrétní pomoci pokračuji dodnes.

Zajímal jste se o to, jak stát utrácí peníze?

Přesně. Druhým faktorem byl můj zájem o hospodaření státu, o to, jakým způsobem a za co utrácí peníze a zda hodnotí účelnost vynaložených peněz. Třetím impulzem byla snaha ministra vnitra Milana Chovance utajit místa policejních služeben před veřejností poté, co jedny noviny publikovaly nepovedenou analýzu nákladů nemovitostí státu a jedna policejní služebna skončila chybně jako nejhorší. Tento rozhovor mě nakopl k víkendovému programování, kdy jsem po třech dnech spustil první verzi Hlídače státu. Považoval jsem to původně na malý, "víkendový" projekt. Ale zájem veřejnosti, novinářů a státu byl tak veliký a množství dat k analýze tak rozsáhlé, že se z toho pro mě během pár týdnů stal projekt na více než plný úvazek.

Čím to, že je Hlídač státu tak zajímavý pro veřejnost i pro úředníky?

Důvod, proč je pro veřejnou správu tak atraktivní, je paradoxní. On upozorní na možné chyby v uveřejněných smlouvách a úředníkům podobná kontrola chybí. Proto jsou rádi, že ji děláme my a pomáháme jim jejich práci dělat správně. My totiž každou smlouvu z registru smluv zanalyzujeme a zkontrolujeme podle mnoha desítek kritérií. A upozorníme na formální i neformální chyby, které nalezneme. Úředník je tak může snadno opravit.

Nadával vám kvůli tomu někdo? Asi se to mnohým lidem nelíbilo.

Vlastně téměř ne. Občas mi vyhrožuje nějaký anonym, ale zatím je to v přijatelné míře. Největším překvapením pro mě bylo, že asi dva týdny po spuštění začala návštěvnost Hlídače docela hodně růst a já nevěděl proč. Po pár dnech se mi podařilo zjistit, že si o projektu mezi sebou začali říkat úředníci a začali ho intenzivně používat, a dodnes se na tom nic nezměnilo. Využívají jej více než velmi.

Moderní stát by mi měl přídavky na děti během pár dní sám spočítat a pouze se mě zeptat, zda o ně mám zájem.

Tak jinak. Kolikrát jste se ocitl v konfliktu se státem a proč? Vím, že několik soudů proběhlo a byly celkem zajímavé.

Nejvíce sporů máme s úřady ohledně zveřejňování dat. Jak námi zveřejněných − zde jsme vedli několik sporů či vážnějších diskusí s Úřadem pro ochranu osobních údajů v oblasti GDPR −, tak ohledně informací, které od veřejné správy žádáme. Ostatně náklady na právníky nás stojí násobně více než například provoz serverů a navázaných služeb. Další spory, ale ty považuji za tvůrčí, jsou odborné diskuse o způsobu a charakteru digitalizace. Většinou probíhají neveřejně, o to jsou intenzivnější.

Který spor považujete za největší?

Obecně největší riziko nám plyne z oblasti ochrany osobních údajů a GDPR. Zde nás v budoucnu pravděpodobně čeká až soudní spor o míru zveřejňovaných údajů. Ovšem tak daleko zatím žádný spor nedošel. V oblasti digitalizace byl mým největším spor o roli digitálního zmocněnce v programu Digitálního Česka a o procesních a strukturálních změnách v řízení IT projektů a zakázek na centrální úrovni státu. V tomto jsme se se současným digitálním zmocněncem Vladimírem Dzurillou dlouhodobě neshodli, což před rokem vyústilo v můj odchod z týmu Digitálního Česka.

Co vám nejvíc vadí, že stát neposkytuje jako službu?

Nejvíce mi vadí, že stát nevnímá občana a firmy jako své zákazníky, ale chová se k nim jako k nevolníkům. Člověk musí prakticky o cokoliv požádat, úřad vše zkontroluje a milostivě schválí. Moderní stát by měl mnohem více agend a aktivit dělat proaktivně. Například pokud se mi narodí dítě, musím o tomto faktu informovat snad 15 úřadů a organizací a o veškeré sociální a další dávky si musím požádat, ač na ně mám ze zákona nárok. Moderní stát by měl informace mezi svými částmi sdílet a například přídavky na děti mi během pár dní sám spočítat a pouze se mě zeptat, zda o ně mám zájem, a pokud ano, zda je spočítal správně a na který účet je má poslat. Tím by 95 procent přídavků realizoval automaticky a úředníci by řešili jen zlomek případů, které jsou v něčem speciální.

Jednou z pozitivních změn tohoto volebního období je vznik zákona o právu na digitální služby, který dává občanovi do ruky lehký bič a státu povinnost informace skutečně navzájem sdílet. Pro budoucí transformaci státu a jeho agend je to velmi důležitý zákon.

Podle toho, co zveřejňujete, je služba i zdravotnictví. To dlouho v Česku nikdo nechápal. Jak to došlo vám?

Zdravotnictví je oblast, která by si zasloužila mnohem více pozornosti. Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), který centrálně spravuje obrovské množství nejcitlivějších zdravotnických a osobních údajů, sice provedl velmi dobrou práci v digitalizaci a sběru dat o zdravotnictví, ale současně pod sebe koncentroval velkou moc, jak s nimi nakládat. Osobní informace samozřejmě musí být maximálně chráněné, ale agregované informace o sektoru by měly být mnohem více veřejné. Je to otázka, která by si zasloužila více veřejné diskuse a uvědomění si citlivosti i důležitosti zpracovávaných dat.

Co to říká o současné koronavirové krizi?

ÚZIS dokázal rychle poskytovat základní a později i detailní data, ale současně odmítal jejich poskytnutí jiným subjektům či interpretace od nich. Jen silný veřejný a politický tlak to dokázal změnit a jsem hrdý, že jsme k tomu velkým dílem přispěli.

Jakou změnu nyní stát potřebuje?

V souvislosti s modernizací státu se mluví nejvíce o digitalizaci. Ale chápejme to správně. Český stát má prakticky všechny agendy digitalizované, vedené v celkem logických IT systémech. Problém je, že jsou zdigitalizované pouze papírové procesy. Je to obdobné, jako kdybychom stavěli dálnice ve stopě okresní silnice se všemi zatáčkami. Správná digitalizace je ve skutečnosti transformací procesů, tak aby se maximálně využily výhody digitální formy. Je to transformace agend, aby se využily triky a zkratky, které informační dálnice umožňuje. A tato přeměna se u nás nestala a bohužel vládní projekt Digitálního Česka k ní ani jinak nemíří. To je velká škoda a další čtyři ztracené roky.

Co vám momentálně nejvíc vadí na státu jako službě?

Kromě chybějícího prozákaznického chování je to zejména zcela chybějící měření výkonnostních kritérií, efektivity a kvality fungování státní správy. Stát měří jen elementární ekonomické veličiny jako rozpočet nebo počty zaměstnanců, ale nikoliv to, zda je ten který systém či agenda používán, jak moc, jak kvalitně funguje a kolik stojí. Známá poučka praví, že co nezměříš, to nezlepšíš. Pro stát to platí desetinásobně.

Dlouhá léta se v Česku mluví o elektronickém zdravotnictví. Jak to podle vás funguje? Nevidím žádný posun ve stylu Estonska, kde jde už léta vyřídit cokoliv elektronicky.

Poměrně přijatelně. Komunikace lékařů a pojišťoven je většinově elektronická, e-neschopenka, e-recept jsou už poměrně zaběhlé a veřejnost si na ně zvykla. Komplikovaná implementace je problém hlavně pro lékaře a nemocnice, ale nemá vliv na pacienty.

Je v dnešní době normální, že když chci stát o něco požádat, reaguje slovy "pošlete to poštou"?

Nemělo by se to stávat. Na druhou stranu, pokud myslí e-mail, tak lepší než nic. Dohání nás v tom dlouhodobý dluh v prosazování datových schránek a jejich komunikace. Pořád se v souvislosti s nimi objevují fámy z let 2010 až 2012, které lidi odrazují od jejich používání. A stát moc neumí a nedaří se mu komunikovat výhody datovek. Každopádně letos mu hodně pomohla pandemie covidu-19.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Kvalita jako služba.