Rezignací můj boj za udržitelné veřejné finance nekončí

Letos schodek přes 400 miliard a příští rok ještě vyšší? Co i za předchozích ekonomických krizí bylo nepřekročitelné tabu, je teď realitou. V rozpočtu se nebojuje jako obvykle o desítky či stovky milionů korun, ale ve stínu koronavirového šoku se tu hraje o jednotky, desítky a v případě daňového balíku i o stovky miliard korun!

Rozpočet státu se nezadržitelně řítí volným pádem do propasti. Hlasité volání akademiků, ekonomů, podnikatelů, influencerů a mnohých občanů po střídmějších schodcích, po zodpovědné rozpočtové politice, po dodržování psaných i nepsaných pravidel sestavování rozpočtu je ignorováno. Jako když házíte hrách na zeď. Nejde totiž jen o rozpočty letošního a příštího roku. Hraje se tu o podobu rozpočtové politiky na několik dalších let. Tragédie státního rozpočtu na rok 2021 neskončí půlnočními zvony na silvestra 31. prosince 2021. Schvalovaný daňový balíček se zakousne do daňových příjmů, které by byly i bez něj chudší, ne jednoho roku, ale všech následujících let, dokud nebude prohlasováno jejich opětovné zvýšení. Kdo se odváží přijít s takovým návrhem a kolik odvážných pro něj zvedne ruku? Sama ministryně financí Alena Schillerová přiznává, že současný projednávaný návrh daňového balíčku připraví veřejné rozpočty o 100 miliard v roce 2021, o dalších 120 miliard v roce 2022 a od roku 2023 dál o 103 miliard každý rok! Kompenzovat tyto výpadky podobně rozsáhlými úsporami a škrty ve veřejných rozpočtech v tak krátkém čase a v souběhu s probíhajícím bojem proti pandemii covidu-19 nepůjde bez obětí a narůstání dalších skrytých dluhů státu vůči zdravotnictví, školství, sociální péče, fyzické a digitální infrastruktury atd. Argument nízkého zadlužení českého státu v porovnání s ostatními evropskými zeměmi neobstojí. Magická hranice pro veřejný dluh ve výši 60 procent roční výkonnosti ekonomiky by byla po zahrnutí skrytého dluhu státu krutě pokořena. I zeštíhlení státního aparátu, jeho digitalizace a modernizace budou vyžadovat zásadní změnu ve fungování státu, změnu rolí úředníků, investice do technologií a do vzdělání. Nic není zadarmo. Zadlužit se umí každý, ne každý se ale dokáže z dluhů vyškrábat.

Proto tu máme fiskální ústavu a orgány, které dohlíží na její dodržování a boj za dlouhodobou udržitelnost veřejných rozpočtů. Bohužel mohou ale jen dohlížet. Větší pravomoc nemají. Doporučení, varování… to jsou v podstatě jediné zbraně, které Národní rozpočtová rada a k ní přidružený Výbor pro rozpočtové prognózy mají. Být členem výboru nabízí možnost se minimálně dvakrát do roka spolu s ostatními členy z řad akademiků a profesionálních ekonomů vyjádřit k prognóze ekonomického vývoje a vývoje daňových příjmů, o které by se měl opírat návrh státního rozpočtu. Předpokladem fungování této kontroly je ale vzájemné naslouchání, respekt a hledání společné cesty, jak zabránit ohrožení veřejných financí. Pokud zazní výhrady ke státnímu rozpočtu, pokud padnou zásadní připomínky k odhadovanému vývoji daňových příjmů, který zcela ignoruje navrhované změny a nedostatečně reflektuje rizika vývoje ekonomiky v době pandemie, není řešením odložit schvalování státního rozpočtu a daňových změn na poslední chvíli. Nemožnost na tom nic změnit, přihlížet schvalování rozpočtu, který představuje hrozbu pro budoucnost, je neskutečně frustrující. Proto jsem se po zralé úvaze rozhodla rezignovat na čestnou funkci členky Výboru pro rozpočtové prognózy. Jako členka výboru jsem cítila spoluzodpovědnost za zajištění dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Za těchto okolností nemohu, ale ani nechci zastávat "čestnou" funkci členky výboru. Na boj za udržitelné rozpočty jsem však nerezignovala. A z boje neutíkám, jen čestně přiznávám porážku.

Autorka je bývalá členka Výboru pro rozpočtové prognózy